Poté, co jeden ze skupiny povolal Zimní Lady Maeve do Obb-Odovy věže, objevily se s ní i skupiny jejích vojáků a dva lidé. Tedy člověk byl jen jeden z nich, a to čaroděj Michael Carpenter, který měl na svém kabátu připnutý kompas, znak Pathfinderů. Ten druhý byl elfí válečník, jehož jméno mi paměť neuchovala. Je zvláštní, že Carpenter chtěl ihned poté, co se objevil a pobil několik kultistů, začít kreslit po podlaze kruh z krve Prastarých. Ostatní ze skupiny to ale naštěstí nenechali udělat.
Mezitím, co se naše skupina hádala s nově příchozími, venku na nádvoří se začal formovat odpor. Shromáždění kultisté do jednoho ze svých řad nalili sklenku krve Prastarého, a ten se poté ihned proměnil do odporné, několikahlavé bestie, která se ihned začala sápat za námi nahoru. Na radu Maeve jsme se vypravili do čtvrtého patra, kde jsme se zavřeli za velmi masivními dveřmi, které se zdály být schopné tu hroznou příšeru udržet na místě. Mezitím jsme se rozhlédli po místnosti, kam jsme se dostali a zjistili jsme nejen, že jsou zdi celé místnosti popsané textem v Azlantu, ale také, že stojíme na obrovském šachovém poli. Nejzajímavější na tom celém je, že jsme některé z figur rozestavěných na poli rozpoznávali. Kromě té příšery, co se pomalu, ale systematicky propracovávala do sálu, kde jsme momentálně byli, jsme poznali naši skupinku, dále byla na šachovnici figura červené královny, která měla omrzlou korunu. Náhodou to asi nebude. A byly tam i další figury. Věže, které zobrazovaly oltáře na koncích ostrova a Ob-Odovo sídlo, figurka Lockhearta uprostřed šachového pole. Zajímavé bylo, že tento král byl obklíčen dvě pěšáky – jednou sochou znázorňující kultistu řádu Oka, druhá socha symbolizovala sousoší Rosena a Aster, kteří společně v jedné ruce drželi Lockheartovo srdce a v druhé svírali dýku – děsivé. Ob-odovy jednotky byly značeny světle modře, Lockheartovy černě. Třetí strana, ve které jsme měli i my společné sousoší, byla rudá. V rohu jako odhozené byly figury Locheartovy ženy Arné, Ob-Odovi dcery La-Forge - Obě jako královny a jako věž jeden z Lockheartových generálů, jehož hrob jsme nalezli v Southgreenu. Rudých figur bylo velmi málo a většina z nich byla rozmístěna po nížinách. Zdá se tedy, že všudypřítomná mlha slouží i jiným účelům, než jen pro Lockhearta. Mimochodem, figury byly 4 metry vysoké a jen tak se s nima nedalo hnout.
Další zajímavost jsme zjistili hned poté, co se čaroděj Carpenter pokusil kouzlem posunout jednu z figur. Nejen že s tou figurou nepohnul ani o píď, ale ještě to s ním smýklo přes půl místnosti a najednou vypadal velmi bledě a zamlkle. Do toho se všude začalo ozývat jakési mantrování o svobodné vůli a zákazu jejího ovlivňování. Překvapivě v Aklu.
„A nebudeš ovládat Vůli, která ti nenáleží. Toť jedno z pravidel!“ Bouřil se sál.
Co jsme ale zjistili, tak bylo to, že se dá táhnout tou figurou, která vypadala jako naše družina. Tak jsme se s ní pokusili vyhodit tu příšeru, co nám zpracovávala dveře (ano, měla svou vlastní figurečku). No, nápad to nebyl špatný. Byl to příšerný, dementní nápad, který snad už nikdy mít nebudeme. Dveře se totiž rozletěly dokořán a ta obluda na nás měla krásně volnou cestu, takže udělala to, co každá obluda. Pokusila se nás proměnit v gáblík. Svůj gáblík, samozřejmě. Naštěstí máme trošku tužší kořínek, než si ta mrcha myslela a společnými silami jsme ji udolali bez ztráty kytičky. Tedy až na toho nového čaroděje, který se málem nechal sfouknout. Naštěstí ho čarodějka Rivean a Allen dostaly z nejhoršího a on byl schopen pokračovat. Poté jsme s naší figurou vzali modrou věž a stalo se něco velmi zvláštního. Celá věž se začala přeskupovat – otáčet a zavrtávat do skály, ano, celá věž, ano, nehledě na chrám a schodiště, které byly kolem ní vystaveny. Uprostřed šachového pole se propadla část s městem Libérium a odhalila schodiště táhnoucí se hluboko do nicot. Po stranách výše zmíněného schodiště byly portály. Bylo jich celkem dost, v podstatě jeden za každou všeobecně známou sféru bytí. Co je zajímavé, tak hned v té první byl nějaký anděl, který na něco čekal, ale očividně nemohl ven, jelikož na portálu do každé sféry byly umístěné runy, které zabraňují jakémukoliv domácímu obyvateli té které sféry tímto portálem projít.
Náš hobit poslal skrze pekelnou sféru vzkaz, ve kterém popsal naši situaci, poté jsme se vrátili nahoru a zkusili jsme luštit nápis na obvodu Šachového sálu, ze kterého jsme nakonec zjistili několik zajímavých informací. Teď jsme konečně měli čas si celou místnost prohlédnout, neboť na nás nikdo nebouchal přes dveře. Jediný východ odsud byl buď do díry s portály, nebo do ohromné knihovny.
Třeba to, že:
- Lockheart a Obbod spolu uzavřeli sázku o nadvládu nad tímto ostrovem
- Že kdo první přesvědčí všechny obyvatele, aby se přidali na jeho víru, vyhrává, ale nesmí při tom lámat svobodnou vůli.
- Lockheart ani Ob-Od nesmí přímo ovlivňovat vůli svých, ani cizích jednotek a nesmí přímo útočit, pokud nejsou sami napadeni.
- Jedná se o sázku mezi Lidskostí, zosobňovanou Lockheartem a Nadlidskostí, zosobňovanou Ob-Odem
- Kdokoli poruší pravidla hry, jakoby prohrál a musí se vzdát svého postu ve hře tím, že jej podstoupí vítězné straně.
-Pokud vyhraje Lockheart, vodní monstra se stáhnou pod vodu a již nebudou ovlivňovat tento ostrov a přestanou probouzet prastarého, který je schován uvnitř ostrova a jmenuje se Ziag’Hur’Att
- Pokud vyhraje Ob-Od, bude rozpuštěn řád růže a hvězdy a lidé budou donuceni vzývat staré tradice a probudit prastarého
Potom jsme se vydali do knihovny, kde se čaroděj Michael okamžitě rozběhl pryč a začal nořit nos do nějaké knihy. Je ale pravda, že konečně ukázal svou užitečnost. Na pomoc při hledání si povolal duši jakéhosi z vyhynulých Killorenů. Jednalo se o dávnou mrtvou vědmu, která však za poskytnuté informace chtěla malou službičku. A to, aby byly zasazeny všechny plody prastarého Mai’Avilského stromu. Na oplátku nás nasměrovala na tajné svazky, jejichž hledání by nám zabralo celé dny, neboť se nacházely ve schovaných prostorách mezi dřevěnými knihovnami, a pověděla nám pár zajímavých věcí:
Celý ostrov vyrostl na obrovském Prastarém, jménem Zigguratt (Pracovní název, reálné jméno se debilně píše), který je uzavřený do krystalu, který ale samozřejmě někde propouští, takže Zigguratt je schopen přenést část své vůle do člověka. Tento prastarý našel svého vyvoleného a pomocí něj roznáší svůj vliv po ostrově. Tím vyvoleným je Ob-Od. Nejspíše proto při rituálu působil Ob-Od tak … rozpolceně.
Ostrov je pod bariérou právě kvůli tomuhle fešákovi, který si zde vytváří prostředí pro spojení všech sfér a teplíčko pro své kámoše a děti.
Dále jsme zjistili takovou zajímavost. Ob-Od nebyl vždy takovou sviní, jakou je tedlenc. Kdysi byl vážený mistr magické university a rádce Rosena a Aster a následně i Lockhearta. Časem ovšem jeho touha po moci sílila a pomocí starých tradic se stal nositelem Zigurattovi vůle, která ho ovlivňovala čím dál více a pomalu, potají a nenápadně způsobila pád všech, které měl Locheart rád. Rosena a Aster, jeho ženy Arné, Generálů, kteří bojovali proti vpádu vodních. Prostě všechno šlo do prdele.
Když zemřela Lockhertova žena na podruhé – během rituálu , který ji měl přeměnit z nemrtvé na liche a který Ob-Od záměrně zkazil, Lockhearta to zlomilo. Předal vládu kněžím a odcestoval do Inner Sea, najít způsob, jak svou lásku oživit. A Ob-Od mu u toho asistoval --- jako věrný rádce – V Inner Sea nakonec nalezli komplikovaný způsob jak ženu oživit. Chtělo to jen lidské orgány z různých vybraných těl, které by přijmuly krev prastarého. Strašný rituál, u kterého zemřelo tisíce lidí, během několikaset lettého výzkumu. A který se nevydeřil, neboť vše zhatily Arodenovy jednotky, když zjistili, že Lockheart spolupracuje s Tar’baphonem.
Lockheart se odebral do věčného spánku, než se vše utiší a Aroden odejde jak bylo prorokováno. A Ob-Od si trajdal po světě a sbíral síly a postupně propadl vlivu Ziguratta.
Když se po pár tisících letech Lockheart díky svému řádu v Kaer Maze a Ob-odovi probudil, pokusili se rituál dokončit. Jenže jejich plány a plány jejich kultistů hatila nějaká zkurvená organizace známá jako Pathfinder Society. Tihle šmejdi to asi nedělali vědomě, ale svým způsobem Ob-odovi hráli do karet.
Navíc, když se ztratila kostka, ve které byla Arnina duše uvězněna, Lockheart to vzdal. Nechal se přesvědčit Ob-Odem, že ta holka za to nestojí a že má ostrov plný lidí, o které se přísahal starat. A tak se bůh vrátil na At’Alis. Zlomený, zničený, donucený a navíc vydíraný. Ob-Odovi se totiž podařilo získat pár pák na Lochearta. Jeho srdce, jeho dítě a kdo ví co ještě
Následně se nositel Zigguratta vsadil s králem Lockhartem, že kdo přesvědčí všechny obyvatele ostrova o své pravdě, tedy že lidstvo je pouze přechodné stadium k vyššímu bytí (Zigguratt), a nebo, že lidstvo je základem civilizace a život se má žít, nejen přežívat (Lockhart), tak ten získá celý ostrov pod svou nadvládu. Sázka byla dle všeho udělána z Lockheartovi zoufalosti. Již nejspíš nevěděl, jak zabránit příchodu prastarého, a tak dal v šanc vše, připoutal se k ostrovu, jako jeho právoplatný a věčný král a vsadil sebe, svůj řád, svou lásku, prostě všechno, jen aby zaplál poslední plamen naděje pro tu malou, zrádnou a svinskou věc, které se říká Lidství. Ziggurat tuto filosofickou při přijal. Nejspíš sám ví, že jeho příchod je jen otázkou času a evidentně rád experimentuje.
No a do toho všeho ty třetí strany. Rebelové, princezna Maeve, prolínání sfér… leze na mě migréna.
Po tomto náročném dnu jsme se šli vyspat, tedy ihned potom, co čaroděj na zem nakreslil nějaké divné graffiti – prý ochrana.
Druhý den ráno jsme se probudili do prohlídky celého hradu. Potom, co jsme se podívali z okna, jsme zjistili, že spolu s kultisty hrad obcházejí i krystaloví golemové, do kterých se nám před snídaní tedy ale opravdu nechtělo. Proto jsme se rychle domluvili, a nechali čaroděje seslat na nás kouzlo, díky kterému jsme šplhali po zdech jako pavouci. Vylezli jsme po vnitřní stěně knihovny nahoru, potom jsme se jen tak tak prosmýkli dvěma golemům, a šup dolů z kopce k říčce. Tam jeden z nás rozložil loďku a my jsme se vydali po proudu říčky, abychom si v klidu mohli rozmyslet co dál a jako hadi na řece jsme se vyhýbali přilétajícím kamenům házených golemy.
Ale co teď? Ví Lockhart o tom, že Zigguratt sabotoval rituál?
Jak zvrátit rovnováhu v Lockhartův prospěch? A chceme to vůbec, nebo kopem za třetí strany?
Co se stane, pokud porušíme bariéru, udržovanou čtyřmi oltáři na světových stranách ostrova?
Proč nás všichni odrazovaly od víry? Vydáme se cestou Růže a hvězdy, nebo vememe oltáře stečí?
To jsou zajímavé otázky, které si ale zodpovíme až se vyspíme.