Pathfinder Society 79. - Liberium 8. - Zimní Princezna

Nebyl to sice ventrue kapitán kdo nám úkol zadal, ale byl jednoduchý! Donést pár krystalů. Určitě ani nevěděl, že už jich pár po kapsách máme. Pcha, v tom bylo inkvizitora co smyslu pro humor v Zon-Khutonovi. Já jsem s ním sice osobně nemluvil, ale mám na lidi čich a vím zač je toho takový inkvizitor. Cesta z Queen’s Haven vedla směrem na severozápad do lesa Mai’Avil. Prokleté místo kde straší bytosti z jiných světů. Opona mezi říší těhle zrůd a naším světem je zde tenká jak Zartina noční košilka.

Vyrazili jsme dost sebevědomě. O nějakých přípravách na cokoli nás může potkat padlo jen pár planých řečí a zdálo se, že skutečně půjde o maličkost. Nemrtví korzující kolem si poklidně chrčeli a trmáceli se svým nekonečnem. Za jasného dne o nás nejevili zájem a snad si ani nevšimli že procházíme. Přešli jsme tedy v klidu pláň a došli až na okraj lesa do kterého jsme naštěstí strčili čumák ještě před západem slunce. Prozřetelně jsme nasbírali dřevo, rozbili malý tábor a zatímco se bratrstvo dietních kroužků plácalo po ramenou a rozebíralo své spánkové režimy, už jsem lezl na strom a uhnízdil se tam s olejovou lampou která mě držela trochu v teple.

Z koruny stromu bylo jasně vidět že se celý les směrem ke svému středu zvedá, kmeny mohutní a vrcholky stromů tvořily neprostupnou kopuli nad tím vším co nás tam mělo čekat. Na druhé straně mezitím začala úplná bouře. Po pláni se proháněl mrazivý vichr, který by nás smetl jediným zavanutím a i tady v lese se všichni krčili mrazem. Řekl bych že od pohledu byla největší zima Shivovi.

Před spaním pár duchařských povídek a usnul jsem jako dudek. Protože jsem byl na stromě. Chápete. Dudek. Jako ten pták. Pták Dudek. Jenže usnout a vydržet spát byly dvě uplně jiné věci! Zdála se mi hnusná noční můra a jestli si říkáte co se mě může zdát za noční můry tak se raděj posaďte a sežeňte si nějakej jemnej kus papíru. Ohromná bitva v níž bojovaly divné špičatouché věci proti ještě divnější temnotě. Všude řinčely zbraně, byl mráz, sníh a do toho ta divná vysoká ženská s ledovou korunou a ohromným mečem. Byla zima až praští a já se stejně probudil se studeným potem na čele a nebyl jsem jediný. Nejen, že se tohle zdálo snad všem ostatním, ale na hlídkách strašilo. Světélka, zvuky, vytí vlčí, hromy, blesky, vše co byste si přáli a ještě víc. Zatracenej les.

Ale my jsme pokračovali! Měli jsme totiž stopu nějakých vojáků, která vedla do lesa a ujišťovali jsme sami sebe, že to brzy po poledni, pokud se nám nepoštěstí, zapíchneme, otočíme se na patě a vyrazíme pryč. Tyhle mezisvětské čáry nikdo nemá zapotřebí. Šli jsme tedy po stopě vojáků s vidinou kamenů v jejich čele.

Stopa a pták nás dovedli na malý palouček s jezírkem uprostřed tohohle divnýho lesa. Byly tu mrtvoly vojáků, nějakých divných skřetů v legračních kloboučcích a okovaných botách (nesnášim redcappy) a především ghúlové živící se na tomhle všem. Krátká taktická porada, než Hashiramovi naběhla žíla, došel k jednomu z ghúlů a vystrašil ho k smrti magickým paprskem denního světla (Což bylo zvláštní, neboť bylo denní světlo...ale stejně se lekli!). Zbytek se dá těžko ilustrovat jinak než červenou pastelkou, když skupina švarných dobrodruhů v překvapení napadne početní přeslabu nižších nemrtvých.

Věci začaly nabírat obrátek ve chvíli, kdy jsme mohli přemýšlet nad tím kde nosí mrtvoly ghúlů měšce. Krvavá želatinová pokrývka kolem jezírka se probrala k životu a začala nabírat exteriérových rozměrů malého třípodlažového domku, s chapadly. Strhla se další noční můra, tentokrát naživo. Všude vzduchem létaly chapadla, čarodějka metala blesky a ohnivé koule, ten sliz málem prasknul kolik barev vyměnil (zdálo se totiž, že vždy, když na něj bylo zaútočeno nějakým elementem, sliz si okamžitě na daný element vybudoval odolnost. naštěstí dával jen jeden element v jednu chvíli, a tak na něj čarodějka střídala kouzla, jako spodní prádlo v Bardově tajemství), já jsem vyházel všechny své bomby a Shiva pěkně kecal o tom, že je to jen posraná vlastnost jeho zbroje mít křídla!

Vítězství však bylo nakonec naše hned jak se sliz pokusil utéct a tiše v lese zjistil, jak daleko sahá dostřel ohnivé koule, pukl, jak močovej měchýř přeplněnej panenskou krví. Nasbírali jsme tedy vše užitečné z mrtvol, prohlédli si jak vypadají Red Capové a zjistili, že máme ještě stále příliš málo krystalů. Na možnost otočit se na patě po obědě někdo zapomněl, pročež jsme se vydali hlouběji do lesa po stopách zbytku strážných.

Po cestě jsem zahlédl srnku! Čarodějka ji taky viděla! Živou, ničím neožranou a nezmutovanou a mou víru v dobrá znamení ostatní úspěšně zadupali do země.

Pokračovali jsme po stopách mezi stromy s kmeny tak silnými, že by je neobjalo ani mužů co na prstech jedné ruky napočítáte, a mělo být hůř. V jejich korunách jsme viděli platformy a domky a můstky určitě již dlouho mrtvé civilizace, což mě uklidňovalo jen maličko. V cestě v dálce se nám místo srnky objevila žena halena v dlouhém, tmavě modrém rouchu, na nohách kožené střevíce a --- byla kurva krásná --- obklopena hejnem vran. Když jsme se však blížili k ní, jakoby s každým naším krokem stárnula. Přišlo mi, jako bych jí, nejednou, viděl. Jestli v Kaer Maze, nebo někde. Nevim. Hashirama z ní dostal náboženské pnutí - ne v kalhotách! - a tvrdil, že rozhodně musíme jít za ní. Mezi tím vším jsme prošli až k nejvyššímu stromu jaký jsem kdy na vlastní oči viděl. Visela na něm jak těla strážných spletená ve větvích, tak i ohromné jemně zářící plody velké jako lidská hlava.

Objevil se asi poslední žijící zastánce té jinak mrtvé rasy, prý Keilorenů, a Hashirama měl svůj divný kryptický okamžik vrcholící do okamžiku, kdy ze svého vaku beztíže vytáhl kovadlinu a začal na ní hrát. Uprostřed lesa. Před druidem. Na kovadlinu. A on mu to žral.

Plody na stromu se rozzářily, jak hrál haširama strašlivej zvuk na kovadlinu dle plodů na stromě, které prý vypadaly jako noty na osnově, mrtvá těla opadaly jako přezrálé hrušky a celý pokroucený strom se začal pomalu otáčet, rovnat, což ho dělalo ještě vyšším, ale především otevřelo průchod do síně uvnitř kam jsme pokračovali.

Zařízené to měli hezky, spousta světla, dostatek nábytku, jen jsem si tam připadal jako kdybych přišel ukrást zlaté vejce. Veškeré zázemí totiž bylo přizpůsobeno 3 obřím Nornám poklidně vysedávajícími uprostřed místnosti kolem jezírka černé vody v níž zářilo hvězdné nebe. Museli z nás mít někde uvnitř ohromnou legraci. Hrstka zmatených dobrodruhů k nimž mohli tajemně promlouvat a nemuseli se ani příliš snažit přesvědčit nás k tomu vlézt do jejich jezírka, portálu mezi tímhle světem a světem víl. Velice mrazivým světem víl, jak jsme obratem zjistili. Prošli jsme portálem přímo do naší noční můry. Do ledového hradu na jehož vrcholku princezna zimy Maeve, dcera královny Mab, vládla svým vojskům v boji s temnotou hemžící se všude po ostrově, prosakující sem z ještě horších míst než je tohle. Zlo z jiného času a světa. Zlo na obloze kde se obrovská věc hemžila ostny, chapadly, očima, hrůzou a posranými plínkami a černou mlhou a nevím jak ještě to popsat. Mohl jsem tam jak opařený stát a zírat na tu věc okamžik stejně jako několik hodin a nepřišlo by mi to.

Maeve přirozeně nebyla nadšená nečekanou návštěvou ani výmluvami o tom, proč jsme přišli, jaké zajímavé informace ji neseme a k čemu ji vůbec jsme. I jistá základní společenská pravidla vílího dvora byly osinou v prdeli, natož pro obě strany vyčerpávající rozhovor a předávání informací o bariéře, sestrách Maeve, oltářích a obětích na nich. Dověděli jsme se, že ta obrovská věc na obloze je prastarým bohem, který sem shlíží z Abyssu. Jestli tahle svině sem někdy dorazí, budu první kdo rád uteče ke svému bohu!

Dle Maeve je bariéra kolem ostrova vystavěna dítětem tohoto prasterého, které spí v útrobách ostrova, na kterém stojí Liberium. Toto dítě, jeho krev a jeho probouzející se přítomnost v tato místa prý láká bytosti z Abyssu a je jen otázkou času, kdy tyto bytosti překročí práh do materiální sféry, aby pohltili vše živé a vytvořili si nový Abyss u nás doma.

Bariéra kolem ostrova prý slouží jako přirozené prostředí, ve kterém tyto bytosti mohou žít, než se okolní svět přizpůsobí jejich biologickým pochodům. Ohromnou bariéru drží 4 oltáře rozestavěné po světových stranách na ostrově. Bohužel sou tyhle oltáře momentálně v moci Abolethů a jejich vodních lidí. Zničením těch oltářů by však bariéra prý padla. A prý je úkolem Maeve, aby vstoupila na Materiální sféru a zahalila ostrov Libéria do totální zimy, která by nemrtvé na ostrově zpomalila, možná i proměnila v rampouchy a zastavila příchod abysáků na svět. WTF!? Bariéra je prý udržována pravidelnými obětmi, které Ob-Od s řádem oka na oltáře přináší. Maeve byla nasraná. S Erklingem používají Divoký hon, aby drželi monstra pryč, ale evidentně nezvládají uhlídat všechny stvůry, zvlášť, když řád Oka neustále dělá rituály, kterými jednotky Maeve "přeskakují". WTF?!?! A do toho my, se svými blbými dotazy. A taky byla nasraná že jí bariéra drží v této části její sféry a že nemůže za mainkou - QQ.

Když se Maeve dozvěděla, že na ostrově ještě žijí příčetní lidé, svůj vstup na ostrov si nachvíli rozmyslela a mrazivá zima na ostrově se malinko uklidnila do přijatelných mezí. Nás však poslala, abychom oltáře zničili. Prý nám budou její vazalové občas nápomocni a kdybysme byli jo v průseru, stačí prý udělat magický kruh a třikrát zavolat její jméno - taaak určitě, řekli jsme si v duchu.

Divím se, že jsme z toho všichni neodešli šediví. Kruhy pod očima jsou to nejmenší co si odnesete jakmile se vám nad hlavou třepotá obrovská světy požírající oliheň beznaděje. S Nornami jsme si už neměli moc co říct - nebo spíše nikoho z nás nezajímal náš osud. Jen Hashirama se ptal na svého bratra a dozvěděl se, že je právě na našem samurajovi, jestli jeho bratr propadne vlivu Lockharta. Family drama! Každopádně, zjistili jsme že strom pustil uvězněné jednotky ze svých korun, a tak jsme měli ty pitomé krystaly a tak bylo na čase se vrátit.

Jejich strom jsme opustili po setmění. Jen jsme udělali pár kroků ven a celá realita ostrova, jakoby se propadla a rozpustila před našimi zraky. Kolem byla neprostupná hrůzu nahánějící tma plná očí, které nás neustále pozorovaly. Pouze měsíc sem vnášel trochu světla, nebo spíše kočkovitá stvůra choulící se na obloze do klubíčka místo měsíce, která vyzařovala své vlastní světlo. Černé drápy se držely stromů v dálce za nimiž vykukovaly ohromné bulvy s krkem jako sirka, okolím se neslo vlčí vytí a pára stoupala od úst těch, kteří byli ještě naživu. A tak nám to došlo. Nářky Karima "kéž bych zas viděl slunce", jak to, že nemrtví chodí po ostrově za dne, všechny řeči o obklíčeném ostrově, o tom, že příšery jsou nám na dosah a ten hnusný pocit neustálého pozorování. Byla to kurva realita! Bylo to tak a ostrov je ještě ve větších sračkách, než jsme si mysleli! Teď když vidíme, co vidíme, nedivíme se, že řád oka nosí klece na hlavách, aby si nevyškrábali oči! Všichni jsme měli sto chutí si ty podělaný bulvy vyndat ven! Já tu nechci bejt! Nechci!

Kéž bych zase někdy viděl slunce...