“Dnes večer budeme přijati do řádu Sběratelů kostí se vším, co k tomu patří.”
Všichni jsme věděli, že to nebude tak jednoduché.
Měli jsme několik hodin k tomu, abychom se prošli po městě, nakoupili nějaké zásoby a seznámili jsme se s místními poměry. Queenshaven je vojenská bašta zaměřená na pravidelné obchůzky a výpravy do okolí ostrova. Dle toho také město vypadá. Obyčejní lidé se zde starají o obchod, zásobování, rekonstrukce a farmaření a zbytek města žije bojem a přípravou na něj.
Na trhu se družina zapovídala s trhovkyní, nemrtvou s kamenem v čele a její sedmiletou dcerou. Nakoupili si od nich nějaké zásoby a snažili se od nich něco vyzvídat. Prý nikdy nebyly daleko od města, takže jsme z nich mnoho informací nezískali:
“To víte, časy jsou zlé…” povídala prodavačka “...ještě že jsme tu my.” “Kdo my?” Zeptala se Rivean “No..” znejistěla nemrtvá “..přece my, co pomáháme vojákům se zásobami.”
Malé děvčátko bylo však daleko zvídavější. Ptalo se odkud pocházíme, co sme viděli a jak to že vypadáme tak “zcestovale”. Ale co můžete říct malému dítěti - pohádky.
Dále jsme navštívili místního šperkaře, u kterého jsem si směnil místní měnu a provedli nějaké obchody. K našemu překvapení se jednalo o trpaslíka jako skála. Dozvěděli jsme se, že na severu ostrova sídlí jeho klan, který si hledí svého a do ničeho se moc nepletou, kromě toho, že 80% těžby odevzdávají městu. Nálada místních je značně protirybácká, i když oficiálně panuje příměří.
Po návratu do katedrály stála uprostřed hlavní lodě socha spravedlnosti z bílého mramoru. Páska přes oči, váhy v jedné ruce, druhá na jílci obrovského kamenného meče zabodlého do podlahy. Byla obrovská, na výšku asi 3 metry a ač neviděla, přišlo nám, jakoby nás sledovala na každém kroku.
Po neúspěšném vyzvídání, jak bude příjímání probíhat jsme odešli do svých cel, kde jsme vyčkali na kněžku řádu. Odvedla nás do katedrály, kde byli rozmístěné akolytky řádu a před oltářem stála Astora (nejvyšší kněžka) a Demius (Nejvyšší inkvizitor). Velekněžku už znáte z předchozích příspěvků. Její neustálý úsměv stále působil, jako dýka do zad. Nejvyšší inkvizitor byl oděn v těžké plátové zbroji se symboly kostí, na hrudi měl symbol hvězdy a růže a nad srdcem emblém s holubicí a váhami (symbol inkvizice) s fáborem popsaným dlouhými texty v Azlantu.
Přivítali nás a vyzvali ať v kruhu obstoupíme sochu spravedlnosti. Pak jsme dostali poslední možnost se zeptat na řád jako takový. Měli jsme několik dotazů, například na řád oka, nebo na bytosti z moře. Nejvyšší inkvizitor byla na odpovědi v této chvíli ale poměrně skoupý a odpovídal formálně - o poslání inkvizice střežit spravedlnost a pravdu, o příměří s vodním národem a o snahách Řádu Oka vyléčit mor ve městě.
Jakmile jsme se vypovídali, odříkal nám přísahu: “Přísaháte, že budete ctít spravedlnost a vůli svých nadřízených a uděláte vše pro to, abyste dostáli dobrého jména Sběratelů kostí.” Potom, když jsme (každý dle své drobné úpravy) svolili, že budeme přísahat, vytvořili kolem nás kněžky velkou kopuli z podivného světla, kterou naplnila jakási mlha a uzavřeli nás v malém prostoru kolem sochy. Vyzval nás, abychom přísahali. Nakonec všichni složili jakou si formu přísahy. Pak přišla zkouška.
Inkvizitor strhl závoj neviditelnosti z něčeho před sebou na zemi a ukázalo se, že je to ta nemrtvá trhovkyně se svou dcerou. Dostali jsme rozkaz zabít tyto ženy označené za rebely a přinést mu dva kameny z jejich čel. První zkouška. Hned mi bylo jasné, že většina bude mít problém vykonat co se musí stát a tak jsem vyčkával, zatímco se ostatní hádali a zkoušeli najít skulinu ve vyřčeném rozkazu. Demiovi ovšem došla trpělivost, poručil ať ženy zabijeme a odešel. Stáli jsme tam v rozpacích, žena a dívka plakali a báli se. Obrátil jsem svůj zrak k soše. Velká socha spravedlnosti upustila svůj velký meč na zem. Po nějakém debatování se po mě ta malá holčička ohnala tím obrovským kamenným mečem. Začal boj, všem konečně došlo, že to jinak nepůjde.
Trhovkyně se ukázala jako mocná ledová kouzelnice a malá holčička s gigantickým mečem v ruce také nepůsobila slabě. Nakonec se nám ji ovšem podařilo odzbrojit. Bez meče toho moc nesvedla. A poté jsme je dorazili. Shiva prohodil pár posledních slov se starší ženou, než ji milosrdně podříznul. Po boji Terdak vytáhl lucerničku na zachytávání duší a polapil v ní duše těch dvou. Její světlo v tu chvíli prosvítilo sochu spravedlnosti a ukázalo se, že v ní přebývá skutečný anděl. Co to asi znamená?
Terdak byl donucen aby jejich duše vypustil, přes mé naléhání a pokus o vysvětlení situace diskuzí rozumných myslících bytostí, se někteří členové očividně nehodlají bavit jako rozumní ale jako připitomělí demagogové.
Poté jsme byli vyzváni abychom donesli ty kamínky Nejvyššímu invizitorovi.
S rozhovoru s inkvizitorem vyplynulo, že Řád oka je Inkvizicí spíše trpěn, ale vzhledem k tomu že Ob-Od působí jako Lockheartův pobočník a je tedy řádu Kostí nadřízen, těžko s tím někdo může něco dělat.
Když jsme Inkvizitorovi řekli, že se slečna LaForge přidala k Řádu oka, vypadal poměrně rozrušeně.
Mnoho dalších informací jsme z něj nezískali. Zato jsme mu řekli téměř vše, co jsme věděli my. Poté nám zadal první úkol: přinést kameny z blízkého lesa, kde se prý mají ukrývat rebelové a nevrátili se odtamtud už dvě liberijské skupiny.