Neblahé rozhodnutí otevřít sarkofág Nejvyšší Inkvizitorky Arné se nám ukázalo osudným– celá skupina se rázem ocitla v obklíčení čtyř phantasmů, přízračných bytostí schopných posednout svou oběť a vysát tak její sílu. Přestože se situace zprvu jevila zcela bezvýchodnou, podařilo se Terdakovi jednoho z phantasmů ovládnout, což stejně jako celková spolupráce přispělo porážce všechvyšších nemrtvých a skupina tak mohla konečně prozkoumat tělo ve středu kamenné hrobky (Terdakovi návrhy na rychlou pitvu zprvu všichni zavrhli v obavě, co dalšího bychom tímto činem vypustili, přesto jsme tělo nakonec ohledali alespoň zběžně, abychom se ujistili, že žena zemřela následkem kletby Finger of Death, stejně jako generál ze Southgreenu. Mimo jiné jsme též zdálky prozkoumali Inkvizitorčin meč, který měl vyloženě ARTEFAKTÁLNÍ VIZUS, ovšem zanechali jsme jej na místě), stejně jako podzemní místnost samotnou.
Nejzásadnějším prvkem vybavení se krom zprvu nepřístupné knihovny ve vyvýšené části kobky ukázal velký glóbus, obklopený řadou prázdných jamek nasazených v kovových drahách, představující známé planety a jejich oběžné dráhy. Po podrobném zkoumání se ukázalo, že každé dráze náleží různá polodrahokamové kulička-planetka - tyto kuličky ovšem zprvu nebyly k nalezení. Naštěstí Loreth zakrátko zjistila, že kuličky jsou buď poztráceny po místnosti stejně jako zcizeny neznámými magickými pavouky, obývajícími spáry ve zdech. Tito pavouci připomínali temné chlupaté kuličky s pavoučíma nožičkama. Víme o nich jediné - sežerou všechno a jejich malá tělíčka působí jako Bag of holding - a jsou neskutečně, ale neskutečně evil. Od těchto zlatochtivých bytostí jsme nakonec přeci jen obchodem získali nejen cenné informace o životě Inkvizitorky, ale i symbolické planetky, které nám umožnily po zasazení do správné drážky glóbus zprovoznit.
V okamžiku se nám celá místnost, jako obrovské otočné kolo otočila a zároveň se otevřel přístup do knihovny, v níž jsme nalezli služební deníky samotné inkvizitorky Arné, Kladiva Vitalisova. Knihy o původu a historii Liberia, Liberijské zákoníky popisující povinnosti a práva inkvizitora (inkvizitor zde byl vyobrazován jako smírčí soudce, zajímavé se nám jevily zejména zákony typu „všichni nemrtví jsou neobčané dokud neprojdou rituálem občanství“) a též zvláštně označené knihy v černých deskách – osobnější než ostatní - označené pouze čísly 0-19 a vzájemně odlišnými, neznámými symboly. V denících jsme jako první datum označili rok 3122 a poslední (v 19. deníku) rok 3204, tedy přesně 1513 let před námi známým letopočtem – zápis zněl: „Má láska mi řekla jít bránit Východní bránu. Dříve jsem byla Inkvizitorkou, ale dnes jsem královnou, která musí bránit svůj lid“ (Arné se zřejmě v tom okamžiku vydávala na výpravu proti z moře vystupujícím bytostem na Východním oltáři, kde také zahynula, jak jsme se posléze ve skupině shodli). Mimo to bylo v denících uvedeno mnoho zápisů naznačujících velmi vřelý, milenecký vztah mezi Arné a Vitalisem. Inkvizitorka vzpomínala, jak se během nástupu řádu Růže a Hvězdy se svým milým seznámili, na VITÁLNÍ RESOCIALIZACi a též na vlastní cestu k nesmrtelnosti po boku Vitalisově.
Většina zápisů v knihovně byla vedena ve staré azlantštině, pouze ty nejúřednější spisy byly zaznamenány v obecné řeči. Zatímco Černé deníky byly psány jednotně, ostatní písemnosti sepisovalo asi 50 Neznámých různými písmy a různým stylem.Dalším poznatkem, který nám přinesly obecné písemnosti v knihovně, byly zápisy o fungování Liberia jako takového – o původních snahách zrovnoprávnit obyvatelstvo, stvořit ráj na zemi prostý smrti a utrpení. Arné i mnoho Bezejmenných zde vyzdvihovali roli Řádu Růže a Hvězdy, ospravedlňovali inkvizici jako takovou a nutnost potírat „divoké“ nemrtvé.
Přestože knihovna nám poskytla takřka veškeré potřebné informace o historii Liberia a jednotlivých v něm fungujících frakcích, což po nás požadovalo Bratrstvo Kostí, rozhodli jsme se pokračovat kobkou hlouběji, až jsme narazili na pokoj samotné Inkvizitorky Arné, zdobený velkým portrétem jí a jejího – jak se posléze potvrdilo – manžela Vitalise. Z díla jsme též vyčetli datum svatby, kombinaci čísel (3027), která se ukázala být kódem pro odemknutí dalších dveří, vedoucích podél ALCHYMISTICKÉHO PELIKÁNA (složitého systému uchovávajícího ve speciálním oblouku šest lidských duší) až do obrovské prázdné kopule pouze s jedním jediným, úzkým mostkem uprostřed a zářícími dveřmi na protější straně.
Prostor, jak se ukázalo, obýval po tisíciletí takzvaný Devourer-požírač duší, velmi mocný a ještě o něco sarkastičtější vyšší nemrtvý, bavící se po celou dobu naší návštěvy naší beznadějí a nerozhodností. S Devourerem jsme se nakonec dohodli, že nás vpustí do vězení, které střeží, a byť se Shiva snažil přesvědčit ostatní, abychom tuto nemrtvou bestii zničili, všichni se spíše soustředili na prohledávání vězení samotného. Ukázalo se, že Inkvizitorka Arné, zřejmě zmámena svým milovaným Vitalisem, střežila speciální magickou kopuli, kam byla při zrodu Liberia zavřena Morigna – posel bohyně Pharasmy a dávná správkyně záhrobí Liberia. Morigna se zdála zprvu klidná a rozumná, čím déle jsme s ní však hovořili, tím spíše se ukazovalo, že tisíciletí strávené za neviditelnými mřížemi zanechalo na mocném tvoru mnoho duševních šrámů. I Hashirama pochyboval, zdali ji vypustit zpět na povrch, ale když nám Bytost vysvětlila, že Arné ji zde uvěznila, protože se jí samotné s Vitalisem narodilo mrtvé dítě – neovladatelný, divoký nemrtvý, který v pokrouceném světě Liberia měl možnost existovat, byť to Pharasma nedovoluje – shodli jsme se, že nastolení rovnováhy v Liberiu může propuštění Morigny jen pomoci a že bez znovunastolení koloběhu života a smrti se věci nikdy nepohnou k lepšímu. Samozřejmě jsme pochybovali, že i tak mocné stvoření jako Morigna dokáže doputovat zpět do našeho světa a uvědomit svou Bohyni o zvěrstvech, která se v Liberiu odehrávají, přesto se její šance jevili daleko větší, než ty naše.
Terdak tedy i přes Shivovy hlasité protesty uplatil Devourera dušemi z alchymistické kolony, bariéra byla zbourána a Morigna se chystala navrátit zpět do světa, když v tom jako by se jí zatmělo před očima a s pokřikem „ty jsi ona!“ se vrhla na Terdaka. Skupina byla rázem rozpolcená, zda pomoci druhovi ve zbrani a zhatit tak veškeré předchozí plány s Morignou nebo nechat Terdaka prostě zemřít rukou polobohyně. Když se Rivean pokusila bezmocného mága, sevřeného v ocelovém náručí Morigny, přenést mimo souboj, Shiva její snahy zhatil se slovy: „Terdak je natolik zkažený, že si smrt zaslouží“, čímž dal Morigně prostor pro to, aby s Terdakem v náručí a Hashiramou v závěsu vyletěla z podzemní kobky až na povrch, na horní nádvoří pevnosti. Zde se na ni snesla v mžiku sprška šípů a mnohé další útoky stráží, díky čemuž oba Terdak i Hashirama uprchli, stejně jako raněná Morigna, která se s velkým křikem vznesla k nebi a na pokraji zhroucení zmizela v lese za pevností Queenshaven. Hashirama s Terdakem se před sprchou šípů teleportovali do Greensouthu. Tam zjistili, město, kvůli smrti Sayon, začala okupovat různá stvoření Likanského typu. Jediný, kdo tam teď nastoluje pořádek, je náš drahý kruto-mág Karim, který si hledí svého ohně a smaží vše, co mu přijde do cesty.
Zbytek skupiny se neprodleně vydal kobkou směrem k povrchu, řádně vyděsil strážné, když se ohlásil u dveří smluveným „splnili jsme zkoušku kostí“ a následně pokračoval až k hlavní inkvizitorce, která jim „studijní úkol“ zadala. Ukázalo se, že žena, byť v jedné z vedoucích pozic Bratrstva Kostí, má jen velmi zběžnou představu o tom, co se pod pevností nachází, ale že své slovo dodrží a příštího rána všechny členy skupiny přijme rituálně k Řádu. Věčně mile usmívající se velekněžka z nás vytáhla jen kusé informace. To ovšem i tak podpořilo její nadšení přijmout nás do řádu. Jsme zvědavi na nejvyššího Inkvizitora Demia - máme mu co říci.