Po poměrně dlouhé diskuzi, kam vlastně pokračovat dál, se naše skupina rozhodla vyrazit prozkoumat území dál na sever do hor. Samotné město jsme si nechali “na později”.
Okolí cesty, po které jsme šli, mělo tradiční liberijskou depresivní atmosféru (né, že by se mi tu líbilo, ale na druhou stranu konečně někde vypadám poměrně nenápadně), dokonce i stromy jsou tady poněkud nepřirozené, jako by celý svůj život vyrůstaly za měsíčního svitu. Některými kusy stromů dokonce pulzovala prazvláštní tmavá tekutina. Ještě divnější bylo, že nejtmavší a tedy nejvíce nacucané stromy byly nejsilnější, ale byl čas poohlédnout se po nějaké jeskyni, kde bychom přenocovali, a musela jsem se tedy přestat věnovat dendrologickému průzkumu zdejšího lesa. Jeskyně se poměrně záhy našla, taková pěkná, vystlaná mechem a na konci v ní rostl docela pěkný, velký květ, který vypadal jako leknín. Celá jeskyně byla zároveň prorostlá vílím okvětím. Kvítky, které byly tenké jako papír, ale temně krásné, jak v nejtemnějším vílím světě.
Po podrobnějším prozkoumání byly pod leknínem nalezeny nějaké drobné kosti a pod jedním obzvláště parádním okvětním listem ležela něčí ruka. Rostlina se evidentně živila masem, krví a kostmi. Usoudili jsme, že tato jeskyně tedy nebude nejvhodnější (a hlavně nejklidnější) místo k odpočinku.
Bohužel náš plán na klidné vytracení se a nalezení jiného místa byl překažen velkou zelenou oživlou rostlinou s ostrými klepety a bodci. Byla ohromná a blížila se do svého hnízda, které jsem jí okupovali. Byla tak ohromná, že na svých bodcích nad hlavou nonšalantně nesla napíchlého nebožáka, kterého potkala před námi. Než jsme stihli jakkoli zareagovat, odněkud zpoza místní nezeleně vyběhla jednotka bojovníků a potvoru sejmula (jmenovalo se TO Tunche, jak jsme se později od nich dozvěděli). Bojovníci se potom otočili na nás, vypadalo to, že jim velí nepříliš upovídaný keramický konstrukt, ale s námi se bavil zejména tiefling jménem Ebenezar, který se postupem času trochu zamotával do rozhovoru s námi. Nu na důvěryhodnosti mu to rozhodně nepřidalo.
Nejdříve tvrdil, že jsou jednotka která tady chodí po kraji a loví místní obludy, aby tu byl klid, potom z něj vypadlo, že tu vlastně tak úplně náhodou na nás nenarazili, ale byli vyslaní Lockheartem z Liberia, aby nás přivedli do města, kde se máme podrobit nějaké lékařské prohlídce, zdali tu neroznášíme mor. Když jsme ho upozornili, že tím pádem, když s námi mluví, ho už možná roznáší taky, začal se ošívat a prý, že nás musejí přivést do města. Nakonec jsme se po přenocování a nějakém tom dohadování ráno domluvili, že půjdou on a konstrukt s námi a musíme se do tří dnů vrátit do města. Ještě jsme dostali rozkaz od konstrukta, že nemáme vystupovat z mlh, o tom jsme si samozřejmě mysleli své.
Ráno jsme pokračovali v cestě a nalezli tu a tam roztroušené poházené kameny, ze kterých se vyrábějí krystalové zbraně a nejspíše i iounské kameny, které mají nemrtví v čelech, a opodál další, jako by spadly z nebes. Cestička z popadané rudy nás zavedla k římse, kde ležela celá roztříštěná truhla této rudy. Terdak uviděl, že na římse leží mrtvá, odporná, dříve asi humanoidní bytost s blanitými křídly a z boku jí trčí obrovský šíp.
Pokračovali jsme dál po cestě a najednou to vypadalo, že zde končí mlha. Konstrukt zopakoval zase, že nemáme opouštět mlhu. Na to jsme z dáli uslyšeli hluboký hlas, jak říká:” Nevstupujte sem, nepatříte sem. Jsem Gorus. Zástupce města tu nechci, pokud jste s námi vystupte z mlh”. Objevil se velký nemrtvý kyklop s fialovým kamenem v hlavě (takže živej očividně moc není) a gigantickým šípem sestřelil konstrukta. Takže nám zůstal už jen tiefling, na kterého se hned ptal Gorus. Vzhledem k tomu, že o něm sami skoro nic nevíme (tedy časem se ukázalo že nejspíš patří taky k Pathfinderům), radši jsme stočili řeč na situaci v Liberiu.
Ve zbytcích zničeného zeleného golema Terdak nalezl kámen, jaký mají nemrtví v hlavách. Jen tento byl celý vysátý a poničený, jako by zelené žíly vysály z duše z kamene veškerou energii k pohánění tohoto stroje.
Od Goruse jsme se dozvěděli tyto informace:
Mlha je Lockhearta, vše co je v ní je pod jeho dohledem...proto nechtěl, abychom opustili mlhy.
Gorus sám bojoval na straně města, než zjistil, co se skutečně děje. Lockheart zabil původní bohy (nebyli to jeho rodiče, jak se říká) a vytvořil koncept nemrtvých (že se vrací duše), protože potřeboval dost poslušných lidí k boji proti vodním stvůrám.
Původně byl Lockheart student, který přišel s myšlenou, že mrtví by po městě mohli fungovat jako schránky pro duše otroků a zločinců. Rybí lidi prý bojovali proti Lockhaertovi, neboť původní náboženství Růže a Hvězdy zahrnovalo lidské oběti vodním stvůrám, což Lockheart odmítl. Tedy začala válka s rozzuřenými vodními.
Nyní je však příměří, ale jen proto že to Lockheart sám chtěl. Lockheart starým bohům nyní opět každý měsíc dává oběti na oltáři u oceánu.
Lockheart Vitalis byl majitelem firmy, co vytvářela nemrtvé. Jeho učednicí byla La Forge a Ob-Od je jeho rádcem.
Po té vyprávěl o zbrani - Kladivě Vitalisovu. Vlastnila ho nejvyšší inkvizitorka řádu, jejíž jméno Gorus zapomněl. Lockheart ji nejspíše nechal zabít kvůli její mocné zbrani a odešel s kladivem na Garund. Tam mu byl nejspíše odcizen.
Gorus se nyní snaží přežít a sesadit Lockhearta, aby ukončil prokletí, které je nad ostrovem. Sám nám řekl, že i bezduší nemrtví zde prahnou po Lockheartově duši a neustále napadají město. Je prý jen otázkou času, kdy se některý z nich dostane na vrchol města.
Gorus je strážcem úkrytu rebelů - nemrtvých s krystaly v čele, kteří se chtěli vymanit z této nekonečné války a žít si svůj život v tomto ostrovním vězení bez nadvlády Lockhearta či vodních příšer. Neustálý koloběh duší je totiž unavuje, bolí a zmáhá a oni chtějí pro jednou zasadit Lockheartovi smrtící ránu, kterou by toto vše ukončili. Mimo mlhy jsou proto, aby je nemohl odhalit, prý jich je kolem 200. Ví, kde se nachází Lockheartův viteál, neboli boží srdce. Je někde v centru nejvyšší čtvrti města.
Zmínil se také, že ty houbovité létající zrůdy, co jsme viděli, těží krystaly pro Lockhearta.
Existuje také nějaký řád, který se jmenuje Lovci krve. To je speciální Lockheartova jednotka vrahů příšer a zametačů.
Gorus nám nabídl svou pomoc, pokud se budeme chtít vplížit do města. Pokud mu dáme vědět díky chlupu, který nám dal, rád rozprostře své jednotky po okolí ostrova, aby Lockhearta trochu zmátl a my měli snazší přístup dovnitř.
Vyvstala zde myšlenka, že Sběratelé kostí (dříve známí jako Inkvizice) mají přístup do města a že by nebylo špatné se k nim přidat, nebo alespoň se za ně převléci. Víme, že největší pevností řádu je pevnost na východ od Liberia. Jenže jak se tam nepozorovaně dostat? Kyklop nám navrhl, ať použijeme podzemní tunely. Tak se nejlépe dostaneme z Lockheartova dohledu.
Máme najít starý propadlý železný důl v horách, kde právě jsme, a odtamtud jde dojít podzemím do hor na jižních hranicích města. Důl je prý kousek od nás. Otázkou zůstává jak moc jsou informace od nemrtvého kyklopa pravdivé a co se v podzemí skrývá….