Cestu do zborceného železného dolu jsme absolvovali bez potíží. O to menším překvapením pro nás bylo, když jsme u vstupu narazili na ohlodané kosti a zetlelé kusy těl. Jasné hnízdo příšery a práce pro zaklína...ehm, lovce krve. Při bližším průzkumu jsme zjistili, že nedávno do dolu vstoupili dvě humanoidní bytosti - nu, uvidíme jaký byl jejich osud.
V samotném dole byla kromě tmy tmoucí i mrtvola ohromného monstra. Nejprve jsme mysleli, že jde o nahou lidskou ženu, ale při bližším prozkoumání se ukázalo, že je to jen druhá část drakovité bytosti a ona žena je tak pouhou vábničkou. Ono monstrum nazývané Avanysvra neslo známky bodnosečných poranění, ale při bližším průzkumu se pozvolna regenerovalo. Tři precizně umístěné scorching raye s konečnou platností ukončily jeho existenci. Následně jsme postupovali až do jeskyně, kde jsme našli ony osoby, jež je zapříčinili o smrt monstra. Byli jimi rytíři nesoucí na svých zbrojích znak okřídleného oka, z něhož vystupují paprsky světla - znak boha Arodena. Ukázalo se že staletí pobytu v Liberiu nebyla k těmto ctnostným mužům vůbec přívětivá. Jeden z nemrtvých rytířů se představil jako Siegfried, velitel Zářivé kruciáty. Nebo spíše toho co z ní zbylo. Druhým byl jeho bratr ve zbroji Delfos. Siegfried měl na sobě těžká zranění z boje a bez našeho zásahu by se nedožil rána. Nicméně vykurýrovali jsme ho do stavu, kdy byl schopen dojít zpět do tábora rebelů a na oplátku nám přislíbil, že s námi pošle Delfose, který prý podzemní tunely dobře zná. Ještě před Siegriedovým odchodem nám sdělil, že se na ostrov dostal kolem roku 3830, když uvěznili Tar-Baphona. Ob-Od měl býti po dobu svého působení na Goralionu Tar-Baphonovým učedníkem a měli spolu pracovat na tvorbě jakéhosi nadčlověka. Ob-Od se ale spíše sám učil novým magickým dovednostem, aby mohl přivést Lockarta Vitalise zpět ze spánku, do něhož na Goralionu upadl.
Po rozlučce s rytířem jsme se vydali, posíleni o dalšího člena naší výpravy, tunelem na jihovýchod. Došli jsme až do velké haly, ze které pokračovalo dále 6 tunelů. Jihovýchodní prý pokračovala pod Liberium. Tam jsme ale nepotřebovali a tak jsme zvolili cestu jižní. Po kilometrovém sestupu (zde se již notně zvýšil výskyt krystalu, který v sobě měl fialové žilkování - skoro to vypadalo jako žíly nějaké ohromné bytosti, jež rozvádí fialovou emulzi po celém ostrově) nás cesta zavedla do další haly, která nesla známky lidské aktivity. Bylo v ní několik mrtvol v róbách nesoucí znaky oka a klecema, v nichž byly hlavy nebožtíků. Rivean ale uchvátila spíše dětská hlavička bez tělíčka a hlas, který ji prosil o záchranu. Měla najít zbytek dětského těla a složit jej dohromady. Když však našla oddělené nožičky, zjevil se Flying polyp a jal se nás trhat na kusy svými mnohými ústy. Po krátkém, leč brutálním souboji jsme z haly pokračovali po točitých schodech směrem k povrchu.
Jaké však bylo překvapení, když jsme se místo na povrchu ocitli na kraji velkého podzemního města. Chrám, ulice, domy, řeka...bylo tu vše. Ale místo pokojných měšťanů bloumalo ulicemi několik desítek kultistů. Po okamžiku pozorování a přemýšlení ad naším další postupem se na hlavní ulici zjevil Ob-Od a v doprovodu slečny La Forge a pana Skály vešli do chrámu (Terdak symbol na chrámu neomylně určil jako “Dagon”). Ulice se vyprázdnily a tak byl nejlepší čas v převlecích za kultisty, které jsme získali během cesty proklouznout skrze město dále do tunelů. Rozdělili jsem se na dvě skupinky (zbývající kultisté hlídkovali v malých skupinkách, tak abychom nebyli nápadní). Během rituálu probíhajícího v chrámu však hlídkovali nebezpeční Migové, kterým jsme se museli vyhýbat. Terdakova zvídavá povaha na sebe však nenechala čekat a při nejbližší příležitosti bez rozmyslu nabral trasu “směr chrám, kde se provádí temnokrutý rituál”. Nezbývalo než, aby jej zbytek jeho skupiny (Shiva a Rivean) následoval.
Hlavní chrámová síň byla plná kultistů. V jejich středu stáli Od-Ob a La Forge na zlatém symbolu znázorňujícím ohromné oko. Po krátkém zaříkání zlatý symbol zmizel a místo něj se zjevilo skutečné oko - jen zřízelnice, nic víc. Ono oko mělo rozměr více než čtyř metrů a muselo patřit něčemu nepředstavitelnému. Nekromant vybídl bledou ženu, aby si rozřízla ruku a svlažila oko svojí krví. Když se tak stalo, oko zakmitalo, pohlédlo na La Forge a ta si začala holýma rukama drásat obličej. Ob-Od zatím neslyšně komunikoval s okem. To po chvilce začalo ronit sytě fialové slzy, jež se vznesly do vzduchu a v proudech vnikly La Forge do úst. La Forge začala mutovat - její pleť se stala temnější, oči černé, na obličeji pulzující fialové žíly. Také její celková konstituce se stala mohutnější a dokonce jí zpod róby vykoukl další narůstající pár nových rukou.
“Vítej v našem řádu, sestro. Lockhearth stvořil jen iluzi - toto je skutečný bůh, díky jehož krvi můžeš být nesmrtelná.”, to byla slova, která nebohá žena uslyšela po iniciaci od Ob-Oda.
Raději jsme se bleskurychle stáhli, nalezli zbytek skupinky a pokračovali dál cestou. Byli jsme již značeně zmoženi a tunel nenabízel příliš bezpečného místa pro spánek, ale nakonec jsme nalezli slepou jeskyni, kapsu, kde jsme mohli složit svá znavená těla. Spánek byl neklidný a mnohým se zdálo, že je skrze krystalové útvary, jež byli všude kolem pozoruje černé chapadlo.
Po dalších osmi hodinách cesty monotonním tunelem jsem narazili na kamenný blok. Úspěšně jsme se pomocí kouzla prokutali na druhou stranu a byli zvědaví, cože to bylo cestě. Z druhé strany náhrobku stálo “OBĚTEM VÝCHODNÍ BRÁNY”. Byli jsme na hřbitově. Krom ústředního piedestalu, na němž se kamenní Rosen a Aster vroucně objímali bylo po okolí rozeseto šest čerstvě rozsekaných nemrtvých a dvě zhroucené kostry ve zbrojích. Při průzkumu okolí se kolem koster začal formovat černý dým, kostry se postavily a se slovy “znesvětitelé!!” šly zpečetit náš osud. Po rychle dedukci, že se jedná o strážce hřbitova, jež hlídají hroby před vykradači a nemrtvými jsme raději zvolili ústup. Kouzlem, přeměnou v ptáka či na andělských křídlech jsme se dostali za bránu hřbitova, kam nás již Grave knighti nepronásledovali.
Pevnost byla již na dohled. Začalo se ale smrákat a tak jsme hledali opět místo, kde přečkat noc. U řeky, jíž jsme míjeli jsme spatřili dvě slonům podobná stvoření. Terdak si vzpomněl, že se jedná o Moonbeasty (pracovně jsme je nazvaly moon moony), jež se se soumrakem chodí napít. Tato téměř roztomilá chapadlovitá stvoření jsou ve skutečnosti velice silnými a krutými mentálními mágy a rády si chovají kolonie otroků, jež jim nosí krmení a drbkají při usínání. Nic takového jsme nemohli připustit a tak než se nadály, ležely překvapené kousky moon moonů rozsekány na úhledné hromadě.
Nedaleko jsme potkali jeskyni těchto stvoření, kde krom rozsápadných rytířů Sběratelů kostí byla i dosti zmatená (ale živá) kněžka Selena, která pro tyto otrokářské bestie hledala večerní svačinku. Slovo dalo slovo a slíbili jsme, že kněžku doprovodíme do pevnosti Queenshaven. Strážný u pevnosti se nás zeptal na důvod naší návštěvy. Prvním naším důvodem bylo pozvání od zachráněné kněžky z Greensouthu, druhým přivedením jejich další chybějící kněžky. Když se strážný dozvěděl, že Selena byla několik dnů ovládána a za tuto dobu stihla pod záminkou sběru bobulí vylákat mnoho strážných, jež zemřelo pod chapadly Moonbeastů, neváhal jí na místě mečem přeseknout krkavice. Takto ovládaní lidé to prý nikdy již nebudou mít v hlavě v pořádku. Náš nemrtvý paladin Arodena s lehce pomotanou myslí prohlásil, že cílem jeho cesty je zabití Ob-Oda. Naštěstí bylo vše s lehce nervózními úsměvy urovnáno, nicméně i tak paladin vyfasoval na dobu svého pobytu pouta a my se museli zaručit, že nebude dělat obtíže.
V pevnosti (nebo spíše opevněném městečku) nás na první pohled uchvátila socha ženy, jež v jedné ruce nesla štít se znakem holubice a vah a v druhé...nic. Ruku napřaženou kupředu, jako by v ní dříve něco třímala, ale nyní byla sevřená kolem vzduchu. Na piedestalu byl vyryt nápis “Nejvyšší inkvizitorka Arné”. Dle infomací, které jsme se dozvěděli prý zemřela při obranně pevnosti před “vodníma příšerama”
Rychle jsme v pevnosti pochopili, že se tu sice vyskytují nemrtví s krystalama, jež mají vlastní vůli, ale jedná se o nejnižší kastu obyvatel a fungují podobně jako otroci. Také zde bylo několik málo obchodů a řemeslníků - až bude chvilka volna, musíme se tam zajít podívat. Byli jsme přijati kněžkou z Greensouthu a po krátkém rozhovoru nám byla přislíbena audience u nejvyšší velekněžky Astory ohledně přijetí do Řádu. Astora se ukázala jako stařičká, více než osmdesátiletá žena, jejíž zářivě zelené oči a chápavý výraz nás nenechaly na pochybách, že je na správném místě. Pro přijetí je ale potřeba splnit patřičnou zkoušku.
Tou bylo získání a nastudování informací o celém Řádu, jeho fungování a historii, takzvaná “Zkouška kostí”. Vydali jsem se tedy do knihovny/archivu, kam nás strážní zavřeli (pro otevření dveří máme použít heslo “Ukončil jsem Zkoušku kostí”). Krom tisíců knih se uprostřed místnosti nacházel zlatý sarkofág nejvyšší inkvizitorky Arné. Terdak samozřejmě hrobku bez větších rozpaků otevřel. V ní se nacházela žena v černém oblečení, bělostnou pletí a krystalickým mečem spočívajícím vedle ní. Na záštitě meče stálo “Pravdonoš - Z lásky k Arné, kladivo Vitalisovo zvané”. Žena měla v těle několik ran dýkou, jež ale nemohly být smrtelné. Tím co ji zabilo byl nekromantský paprsek Finger of death.
Ve čtyřech koutech místnosti se v tom okamžiku zjevili revenanti...