Den třetí…
Na cestách: Kasim, Edgard, Quinn, Terdak
Naše cesta vedla směr Liberium po hlavní silnici. Prostě na sever. Po chvíli cesty jsme zaslechli lehké dunění a v dáli se objevil kočár. Tažený golemem a hlídaný těmi divnými gillmany. Rozhodli jsme se nijak, ustoupit z cesty a nechat je projet. Čím byli blíže tím více detailů bylo vidět, golem v předu byl nejspíše rostlinného původu, za kočárem šel ovšem druhý, nesoucí truhlu, a ten byl zcela jistě z masa a kostí. Na boku kočáru byl nakreslen znak řádu růže a hvězdy a jak se ukázalo, zástupci tohoto řádu byli i uvnitř. Kočár vedle nás zastavil a jistá osoba si s námi začala povídat. Při pokecu se ukázalo že se jedná o jistého Ob-Oda, rádce Lockharta, dle všeho nekromanta a možná i liche. Dále v kočáře byla jistá slečna La’forge, o které jsme toho moc nezjistili. Pan Obod nás požádal přistoupit blíže a následně se ukázalo, že u sebe máme něco, co mu patří… nekromantskou kostku. Prý máme jít s nimi nebo mu ji ihned vrátit. No, šli jsme s nimi.
Utábořili jsme se zase u městečka Greensouth. Požádali jsme Oboda, aby nám povyprávěl něco o zdejší historii. Ukázalo se, že válka trvala cca 2610 let a vypukla kvůli neshodám mezi Liberiem a vlastně celým okolím. Lockheart byl nějakou dobu pryč z Liberia a Ob-od byl dle všeho s ním. Při návratu (nejspíš v tomhle sledu teda) Lockheart zjistil, že jeho rodiče nepřežili a vedl dál válku. Poté, co mu někdo ukradl jeho božské kladivo, ovšem válku ukončil a dojednal příměří. Z mého pohledu platí jedna strana druhé v nějakých materiálech či surovinách viz truhla na zádech pana Skály (toho nemrtvého golema). Válku vyvolal nebo alespoň podporoval, jistý řád Oka uctívající Staré pořádky, s jedním z jeho členů, nebo alespoň zbytky, jsme se nejspíš již setkali. Mělo by se jednat o řád, který uctívá Staré bohy a snaží se s nimi komunikovat. To s sebou většinou přináší šílenství, touhu vydrápat si vlastní oči či nárůst nových končetin, zároveň to ale lidem propůjčí neuvěřitelnou sílu. Rituál pro takovou proměnu je nejspíš spojen s krví daných entit. Někde uprostřed tohoto rozhovoru došlo k menšímu výbuchu v domě upírek. Moc jsme na to nedbali a povídali si dál.
Dále jsme byli svědky, jak Ob-Od vytáhl zdobený flakónek a slečna La’forge se z něho napila. Její pleť před napitím byla šedivá a popraskaná a celkově slečna vypadala že jí není dobře. Po napití se pleť trochu zlepšila a i její pohyby se byly znatelně jistější, jako by se jí do těla nahrnula nová krev… Chvíli jsme si ještě povídali a Ob-Od mě požádal, ať mu vrátím kostku, nechtělo se mi a chvíli jsem se s ním dohadoval, zda musím, ale nakonec jsem ji stejně vrátil. Naplnil mě jistý pocit prázdnoty a úzkosti, jakobych se vzdával něčeho, co patří přímo k mé duši.
Mezitím Quinn s Kasimem něco plánovali, hlavně Quinn. Rozhodl se, že se podívá dovnitř kočáru. Pomocí jeho “dovedností” se dostal dovnitř a bylo celkem překvapení co tam našel. Dvě spoře oděné dívky v řetězech se zašitými rty a páskou přes oči. Dle všeho byli cheliaxkého původu. Zkoušel z nich něco dostat, ale vyznělo to, že jsou tam dobrovolně a že je ani zachraňovat nemusí. Dále ve voze našel malou tašku s prázdnými flakóny, přesně jako byl ten, ze kterého pila lady La’forge. Jeden z nich vypláchl a trochu původního obsahu si ponechal. Když se navrátil k tábořišti začal s alchimistickými pokusy. Tekutina se zdála být fialovou krví podobnou jako jsme našli v domě upírek či potřenou po oltáři. Quinn zkusil s tekutinou smíchat trochu Kasimovy krve a reakce byla velice zajímavá. Chvíli to vypadalo že se dvě složky nějak promíchají, reakce však nedopadla úspěšně, flakón explodoval a fialová krev se oddělila od té normální. Poté zkusil to samé se svojí krví a to už byl efekt poněkud jinší. Složky se spojili a utvořili jeden fialový celek, který se následně vsákl do země (nejspíš proto že neměl v čem proudit).
Kolem jedné hodiny ráno si všichni šli lehnou a já jsem se rozhodl že budu držet hlídku. Když už jsem se chystal probudit někoho, aby mě vystřídal tak jsem usnul.
Probudili jsme se tak kolem desáté ráno za tichého cinkání porcelánového nádobí. Kočár s gillmany nikde nebyl a vedle nás seděla “upírka” Veolia s popálenou polovinou obličeje. Rychle si domyslela, že past v jejím domě nastražil někdo z nás, a tak na sebe boj nedal dlouho čekat.
Bylo to těžké, někteří to skoro nepřežili, ale nakonec se nám podařilo jí i její dceru zlikvidovat.
Po boji jsme se trochu dali dohromady a znovu vyrazili směr Liberium, nyní již bez zastávek. Po dvou dnech jsme dorazili k městu a pohled to byl opravdu impozantní.
Okolo krystalické hory se rozpínalo město. Již od pohledu bylo celkem poničené, sloupy spojující jednotlivá podlaží už z větší části zmizeli a celkově byly znát známky války. Okolo města se rozprostírala pole hub a unaveného obilí a na nich pracující lidé. Po nemrtvých ani stopa, respektive o nemrtvé se staraly stráže hlídající pole. Když se někde nemrtvý zjevil, ihned ho zlikvidovali. Jeden ze strážných vypadal jako golem velikosti člověka (nebo něco podobného). Jak jsme se tak kochali pohledem na město ozval se šílený řev a zpoza hor vylétl kostěný drak na jehož hřbetě se vezl s největší pravděpodobností sám Lockheart. Drak zamířil k městu a přistál někde na jeho vrcholku.
Co bylo zajímavé, tak ona všudypřítomná mlha měla svůj zdroj v nejvyšším patře Liberia. Z jeho vrcholu, jakožto oblačný vodopád, padala na nižší patra a dále se rozprostírala po celém okolí. Drží se však evidentně v nížinách, neboť místní hory jí nejsou opředeny.
No, kam jít dál? Polovina chce do města a druhá do hor, tak uvidíme.