...Propadnete se skrz několik sfér a když se ocitnete na druhé straně toho tobogánu nesmyslnosti zjistíte, že je něco ošklivě špatně…
Spolu s Quinnem jsme byli dodatečně vysláni za skupinou Pathfinderů kteří vyrazili prozkoumat taje tzv Liberia. Místa o kterém máme tak hrozně málo informací a které by mělo být opředeno spoustou legend. Ponurá země bez známek života, kde po ulicích korzují nemrtví a nikomu to nevadí...v podstatě tu totiž není skoro nikdo komu by to vadit mohlo.
Naše skupina se rozrostla o dva členy které jsem viděl prvně. Edgart, rozložitě vypadající garunďan od kterého se dalo čekat vlastně cokoliv, od sršení blesky po rozpolcování nepřátel ostřím meče. Druhým přírůstkem byl Sorin v plátové zbroji zakutý thiefling, stoupenec Asmodeův...vida alespoň si Quinn bude mít s kým povídat. Ten ovšem nevypadal že si Sorinovu společnost užívá.
Hned z vesela jsme se dověděli že portál je pouze jednosměrný a cestu zpátky budeme hledat jen s velkými obtížemi. Nebudu tvrdit že mě to překvapuje, lhal bych, ačkoliv to se ode mě asi trochu čeká.
Greensouth bylo nevalně vypadající město zpustošené jakousi válkou. Naší jedinou společností v “základně” jak té ruině ostatní tak zarytě říkali byl jakýsi ne mrtvý-nemrtvý který se údajně jmenoval Karim. Všechny ty divokosti o kamenech v čele a nemrtvých popisoval předešlý zápis v kronice takže si to můžu odpustit. Celá ta “základna” byla vlastně jen pobořená hláska která nám tak akorát dávala závětří a v jejíž stěnách se nacházel onen portál. Prozkoumali jsme ho a zjistili že kdosi na něm provozoval jakýsi rituál s něčím co vypadalo jako krev. Dejme tomu že jsme chtěli věřit že to byla krev. Po dalším průzkumu se ukázalo, že by se mohlo jednat o krev nějaké bytosti z cizích vzdálených plání existence.
“Nepožiješ maso svého druhu, sic budiž zavržen jako zrůda...”
-výňatek z jakéhosi kázání kněží Abadara ve východní Quadiře
Po nepříjemně dlouhé chvíli handrkování jsme se dostali k tomu, že se neshodneme. Jako normálně myslící osoby jsme se tedy uchýlili k hlasování...ten kdo tuhle metodu vymyslel musel mít opravdu velikou touhu zbavit se zodpovědnosti za své činy.
Podle všeho jsme se rozhodli vydat se na průzkum a zjistit, kdo jsou Povstalci. Cestou jsme se chtěli podívat na samotné Liberium. Cesta a několik nemrtvých nás ale nakonec přiměla navštívit jediný dům, který v okolí vypadal použitelně. Měl většinu stěn, nepříliš mnoho děr ve střeše a mohlo v něm být něco užitečného. Sledovalo nás několik zombie ve služebnických hadrech, ale Terdakovi se podařilo je zastavit pouhou silou vůle a azlantským “Astare!”. Nevěděl jsem, že mluví tak dobrou azlantštinou.
Vypadalo to, že na pozemek domu se nemrtvým moc nechtělo. Využili jsme toho a obhlédli to tu. Zjistili jsme, že v horním patře leží noční košile a jednonohá mrtvola v plátovém brnění...nic zvláštního v životě Pathfindera, což? Rozhodli jsme se vstoupit dovnitř. Obezřetně jsme prozkoumávali dům, Quinn objevil nějaké tajné dveře a já jsem narazil v kuchyni na jakousi dívku.
1. patro: V posteli leží jednonohé torzo a plátovka vedle postele.
Přízemí, vstupní hala: Tajné dveře na místě po obraze, který spadl. Na něm je Azlantská rodina s malou holčičkou.
Otec na obraze měl kolem krku vialku s jakousi tmavou tekutinou. Podle ní jsme později identifikovali jeho mrtvolu.
Byla štíhlá a vysoká, dalo by se říct že vypadala hezky, měla však zvláštní nelidskou barvu pleti a oči zakryté zlatou škraboškou...ne nebyla to škraboška...byl to zlatý plátek který měla implantovaný přes oči, nejspíše vypálený, byla slepá.
Podle odhadů, které jsme měli, to byla dcera z rodiny tohoto domu. Možná nějaká azlantská krev? Oslovili jsme ji a ona nás pozvala ke stolu, abychom pojedli s její matkou a s ní. Na stůl nosila veliké kusy masa a prostřeno bylo jako na večírku pro smetánku města. Pochopil jsem rychle, že jsem tu neviděl ani holuba...kráva by mi asi neunikla...takže to maso v souvislosti s jednonohou mrtvolou jistě nemělo nic společného se zvěří. Nechal jsem ostatní rozmlouvat s ženou a dívkou a ztratil se z dohledu, abych s Quinnem mohl prozkoumat podzemí.
Jídelna: Dívka byla slepá. Edgard slyšel o nemrtvých s podobnou barvou, ale všichni nesnášeli sluneční světlo, teď však byl “den”. Zeptala se, pro kolik lidí má prostřít.
V tajemném sklepení jsme nalezli křeslo, ( také tam bylo větší množství hliněných nádob od krve s možností napojení na transfuzní zařízení) na kterém nejspíše prováděl pán tohoto domu své zvrácené pokusy. Nalezli jsme roucho se šesti rukávy a prozkoumali toto místo od shora dolů.
Nakonec se nám podařilo i Otevřeli zásuvku skříně, která byla zároveň úložištěm krásné kostry :). Cítil jsem se jako kdyby si na mém čele někdo namaloval terčovnici, ale hádám že to k práci pathfindera patří. Quinn říkal, že “on se tak cítí celý život a je mu to u prdele”...zemité vyjádření, ale taky názor. kostra měla kolem krku ampulku, která ji identifikovala jako kostru pána domu. Některá žebra měla vytočená jako zárodky končetin, snad chapadel. Pánev podivně deformovanou do uzavřenějšího tvaru a srůstající prsty na nohou.
V ampulce se našli zbytky zaschlé černo-fialové krve, která vypadá stejná jako krev, kterou byl pocákáno místo příchozího portálu v hlásce.
Vešli jsme zpět do jídleny, kde se zrovna podával dezert...nejspíš něčí plícky se šlehačkou a žlučovo-karamelovým přelivem.
“Pán tohoto domu byl zrůda!” Paní domu nám neměla rozumět, ale když jsem dořekl tato slova v obecné řeči, vypadala okamžik docela zaraženě. Přejel jsem pohledem naší skupinku a promluvil v infernalu, abych vše objasnil. Očividně tu infernal neovládají. Proč mne právě ze všech jazyků napadl ten? No...má smysl to vůbec vysvětlovat? Prostě to byla trefa…
“Když si na konci večera všichni sundají masky, poznáš, kdo je člověk a kdo má místo obličeje past na medvědy...”
-Kasim z Pouště, Noc oživlých nočních můr
Stáli jsme proti dvěma ženám. Připraveni tasit zbraně a bojovat, i když náš nepřítel byl pravděpodobně nebezpečnější, než jsme si mohli představit.
Veolia a Ilisa jsou dvě stvoření, která přežívají z krve živých bytostí. Nestvůry zapomenuté v časem svým zrůdným otcem a manželem, který jim vzal oči a nejspíš zničil i jejich duše. Vyprávěly nám o historii tohoto místa. V mezičase jsme s Quinnem, pod pláštěm magie mé bohyně, ukryti před smysly nemrtvých prohlédli dům a nastražili pro nestvůru pár překvapení. Z rozhovoru po odchodu z domu vyplynulo, že Quinn "něco" udělal, ale nikomu se nepodařilo z něj dostat co. Veolia nám řekla, že má kontakty všude po ostrově se zbytky starých občanů. Je tedy možné, že na nás někde čeká nemilé překvapení.
Zbytek skupiny se pokoušel domluvit s úpíroidní nestvůrou nějaké podmínky, aby tu snad mohli žít? Chce výměnou za azyl dvě ampulky krve od každého, dělal jsem v životě už spoustu hloupostí, ale nehodlám krmit nemrtvá monstra. Azyl a hlavně informace. Navíc jsou dost nebezpečné a chtěli jsme se trošičku lépe připravit, proti ovládání atd. Ampulka byla na 3 dny, měli bysme být déle, ale až to večer bouchne, bude zajímavé, zda do rána přežijeme ;)
Je nám předána část historie Liberia.
Dříve zde byly tři vrstvy lidí
Otroci a obyčejní lidé - Otroci a obyčejní lidé (imigranti) žili v nejnižším ze tří kruhů města. Časem jich přibývalo a tak byla otrokům přiřknuta nějaká základní práva (právo na majetek a svobodný pohyb například). Tito "osvobození" se potom vzbouřili proti Občanům
Občané, kteří souhlasili s faktem, že jsou si všichni rovni. Občané nejen souhlasili, že jsou si všichni rovni, ale podstupovali jakousi proceduru, která je odřízla od emocí a vášní. A zdálo by se také od morálky. Jejich aura je čirá, bez jakéhokoliv náznaku dobra, zla, řádu nebo chaosu v jejich duši. Společnost takových lidí jistě neznala egoismus, touhu být nejlepší a natřít to těm ostatním. Po nějaké době se začali rodit děti, které takové byli už od narození.
Dvě sayony z domu bez očí byly také už narozené takto.
A prostřední vrstva, ve které se mísily tyto dvě v různé síle a poměrech. Prostřední kruh města byl určen k setkávání dvou sociálních skupin obyvatel liberia (občané a ostatní), žádná prostřední vrstva obyvatel nebyla.
V rámci přeměn se dávali otrokům šance fungovat ve společnosti jako prostředky/nástroje pro lidi, kteří byly k něčemu dobří. Vytrhávaly se jim duše a vsazovaly se do nehnijících, věčných těl. V den, který je dnes znám jako Den Rebelie, rebelové zaútočili a pokusili se zvrátit moc tříd a fungování země. V ten samý den povstal řád Růže a hvězdy a rebelii spolu s inkvizicí a městem samotným potlačili. Řád růže a hvězdy byl tehdy mrtvý. Ale Lockhearth se před tím "těsně|" vrátil, řád obnovil v ilegalitě a v den rebelie převzal moc. Vystrnadil "nekromanty" a také potlačil rebelii. Po potlačení rebelie se také vrátili původní bohové Rosen a Aster, Lockheartovi rodiče.
Veoliin manžel byl významný občan a podílel se na potlačování rebelie. Začal ale bláznit a provádět pokusy, nejdříve sám na sobě a pak na jí a její dceři. Začal bláznit a uctívat abolethy. Je oslepil, aby je uchránil před "přízraky". Nakonec se sám začal přeměňovat v jakousi chiméru než zemřel.Taslar Cerritus, jak se tento azlantský vědec jmenoval, byl jedním z předních členů řádu Růže a Hvězdy a spolupracoval s Lockheartem na experimentech s Vitální revitalizací (rozuměj nemtrvými)
Podle Veolie, sayony: Na liberiu není dost vhodné země pro pohřbívání. Lockheart tedy hledal způsob jak toho vyřešit. Nakonec z toho vznikla Vitální Revitalizace. Způsob jak uchovat duši člověka v zemřelém těle pomocí iounského kamene. Vyřešil se nedostatek pracovní síly a problémy z pohřbíváním. jak jsme vyrozuměl někteří otroci podstupovali proceduru dobrovolně.
Nakonec zahynul a ony dvě tu zůstaly jako nechtěné výsledky nepovedeného experimentu.
Přeměně člověka v zombie s kamenem v hlavě se říká viteální revitalizace...to je roztomilé, jak tu mají tak pěkné jméno pro duševní vězení a proměnu v chodící krumpáče a motyky….
Liberium je svět rovnosti bez rozdílů, bez rozhodování a bez voleb...kde není možnost volby a svobodná vůle, tam život a existence postrádá smysl…
Namalovali jsme těm dvěma příšerám lebku na dveře, pochybuji, že si jí kdy všimnou ony nebo její nemrtvé smetáčky na podlahu.
Naše cesta do Liberia však byla přerušena dříve než jsme začali. Proti nám po cestě přijížděl kočár, jakoby vyrobený z větví stromů a táhl ho za sebou vegetační golem. Doprovázen byl několika rybolidmi, o kterých už nám kolegové vyprávěli. Bohové vědí, co to má znamenat, ale zvědavost mi nedovoluje dělat si z toho legraci...ale rybolidem se nedá nesmát…
“Jestli je každé naše rozhodnutí tady tak závažné, a může být fatální, měli bychom být připraveni. Jestli se totiž uprostřed města plných nemrtvých budeme sami vymlouvat na to, že nejsme dost připravení na souboj s nemrtvými, nemáme tady asi co dělat...”
Kasim