Liberium, den první
„Vemte si zásoby na delší dobu“ nám bylo řečeno. Možná se tam zdržíte. Jako bych už na pár takových misích nebyl. A není jistá cesta zpět, ale od toho jsme „Hledači cest“, abychom si ji našli, ne? Cílová destinace: Liberium. Hlavní cíl mise: Najít Hashimarova bratra.
Chápu, že Hashirama je známý a uznávaný Pathfinder, ale proč máme hledat zrovna jeho bratra a co to to Liberium vlastně je?
U portálu jsme se sešli v elitní sestavě, s „lidmi“, o kterých jsem slyšel a jen při pár krátkých příležitostech se sešel. Slečna Riven, samotný Hashirama, pouštní lučištnice Allen, Terdag (z toho mága mě mrazí), ten Cheliaxský povolávač démonů „Martínek“ (doplní se jméno) a „Loreth“.
Prošel jsem portálem a instinktivně jsem tasil. Přivítal nás chlad brzkého rána, stísněná atmostéra polorozbořeného hradiště, ale relativně bezpečno. Teda až na ty 3 tvory. Dva byli ještě relativně normální, teda jak lze tvory s kořeny z jiných plání brát. Jeden z nich byl samsaran Šiva, kterého Allen a další potkali při jedné z posledních misí a kdy jim pomáhal. Druhý byl jeho společník - žoldák, tiefling Sorin. Oba se sem do Liberlandu dostali dva dny před tím, když ztroskotali o pobřeží a byli zřejmě jediní, kdo přežil z jejich lodi. Třetí byl podivný tvor, na první pohled nemrtvý, který měl do čela vsazen iounský kámen, který lehce fialově svítil. Jmenoval se Karim a mluvil realitvně z cesty. První myšlenka byla, že by to mohl být lich. I když.... Všichni seděli kolem magicky zapáleného ohně a všude jinak byla rozprostřena podivná mlha. Ta nebyla na první pohled nebezpečná. Po vzájemném představování a popisu, jak se sem Soran se Šivou dostali (ztoskotání a cestou pustinou skoro bez zdrojů k přežití, srážkou s nemrtvými a pozorováním zdější pokřivené fauny), jsme začali zjišťovat, na čem jsme.
Ocitli jsme se v ruinách městečka Greensouth, přesněji ve zdejší pevňůstce, která je vyvýšenině cca uprostřed města. Jsme cca 50m nad mořem. Podle informací od Šivy jsme na místě, kde se válčí už po staletí. Jeho inkarnace pár staletími se účastnila války mezi nekromanty, kteří zotročovali duše mrtvých těmito kameny a tělesné schránky jim sloužily. Proti nim se zvedl odpor, kterého se Šiva účasrnil a byl u toho zabit. Po zevrubné prohlídce portálu jsem zjistil, že by se dal reaktivovat, jen jsem aktuálně nevěděl jak. Ještě jedna zajímavost. Hashiramův bratr je jeho dvojče a je kovářský génius. Dále na pobřeží jsou staré rozbořené chrámy. Ještě jedna zajímavost. Po cestě zabili dva nemrtvé s iounskými kameny a z jejich těl, když kameny pohasly, zjevně vystoupily duše, které se chvíli zmítali ve vzduchu, než zamířili ke křišťálové hoře uprostřed ostrova.
Allen s Hashiramou jsi se rohlédnout okolo a pro dřevo. Allen u toho našla rybáka u řeky, teda vypadalo to jako Gilman na první pohled, ale byl to nějaký kříženec a bylo na něm vidět poškození abolethem. Dále bylo zvláštní, že se zde povalovaly umírající chaluhy na rosolovitých vacích. Nakonec co bylo zajímavé, že po městě se válely mrtvoly v různém stadiu rozkladu a oblečení, jako by se tu křížilo více epoch najendou a rozkad byl zpomalený. Pak si všimli, že se tam pohybuje jedna zombie. Hash ji sledoval, když kousek od něj se začala „probírat“ jiná mrtvola. Zombík po ní skočil a smrtelně ji zranil, než jej Hash přesekl vejpůj. Obživlá mrtvola měla v hlavě zasazený kámen. Chvíli se zmítala a pak padla bezvládná, kámen pohasl a duše ji viditelně opustila a zamířila do středu. Než obživlý znovu umřel, ještě prohlásil „U zasaraného mořského ďase“. Když nám to povídal v hlásce, Sorin si vzpomněl, že tohle křičeli námořníci, když se jejich rozbíjela o skály. Zajímavé…
Jako další postup jsme si určili svolávaíc místa, kdybychom se rozdělili. První je hláska, pokud by ji okupovali nepátelé, v severovýchodní části vede cesta na sever, takže 2km po ní. Na to jsme vyrazili do města, vyhýbali jsme se možným nebezpečím a došli k hospodě. Snažili jsme se do ní dostat bočním vchodem, ale byl zabedněn. Tak jsme vešli hlavním vchodem.
Našli jsme zde mrvolu Azlanťana (!!) s křišťálovou dýkou od Hashiramova bratra se dvěma rytíři a dvěma Gilmany. Zjevně se pobili navzájem. Zajímavé je, že zde byla větší potyčka, ale zbylí kumpáni obou stran se v klidu rozešli. Pak zde 2-3 dny zpět byla malá skupinky (3) dalších příchozích. S Riven, která se v blízkosti Sorina začala chovat divně (Sorin je totiž členem Cheliaxské vládnocí rodiny), jsme prohledali zbylé části hospody, našli jsme jednoduchý hezký prosten a hlavně všude nápisy v Azlantštině (kolegové znalí Tassilonštiny přeložili) „Nejsem prázdná schránka“. Tak nás napadlo, že tady někdo musí být a že za barem bývá vchod dosklepa. Tam se skrývala žena doslova v mužském těle. Nebo spíše její duše v mužském těle, které nebylo její. Zdravý rozum si prý udržovala tím, že uklízela a snažila se něco dělat. Za prsten nás pustila dolů a pověděla nám o rebelii, kterou jedna strana potlačila a dole to prý vypadalo jak na jatkách. Šiva našel schovalou mezi cihlami malou schránku s mapou s označeným místem. Operačně to nezveme Centrála odboje.
Pak jsme vyrazili k mauzoleu. Obešli jsme hradby a nakonec je přelezli. Tam se všude váleli mrtvoly vyhrabané z hrobů. Opřel jsem do dvěří mauzolea, když se ze vnitř ozvalo „Né!“ a přilítl na mě oštěp, kterému jsem uhnul. Ale nepřiletěl škvírou, ale ze zadu. Ta těla se zvedla do jedné kupy legie Warswornu! Nejdříve panika, ale naši bojovníci ji rosekali během chvíle na cucky. Sice nás docela pocuchala, ale byl to krátký proces.
S opatrností jsem otevřel dveře s tím, že jsme věděli, že tam někdo je. Byli tam dva rytíři jako ti s azlanťanem a jedna vychrtlá dívčina. Představila se jako Valenta, sběratelka kostí, řádu který podléhá řádu Růže a hvězdy. Jejich cílem je sbírat ty iounské kameny, které pak rozbijí a tím zbavit ostrov nemrtvé zhouby. Slouží nově se návrativšímu vládci Loghartovi, který se vrátil před měsícem a ukončil válku mezi řádem a Gilmany. Je to bůh, který je synem padlého boha slunce a bohyně hvězd. Velitelem je velekněz řádu Růže a hvězdy a sídlo mají na východ od města na úpatí hory. Prý je jich celkem 50. Mezi řečí Sorin udal „dívku“ v hospodě. Na to, po odchodu sběratelů, jsme se pohádali, že to nebyl dobrý nápad, že aktuálně nevíme o co jde. Sice jsme si u nich udělali očko, ale je tu příliš mnoho nezodpovězených otázek na to, abychom se přidali na jednu či jakoukoli další stranu.
Další zajímavost byla, že hordu probudili svěratelé tím, že z těla generála Althanase vytrhli ten kámen. Sešli jsme dolů a prohledali tělo. To bylo ve velmi dobrém stavu a zajímavé bylo, že byl zabit kouzlem „Prst smrti“. Dali jsme tělo do pořádku, hrobku zavřeli a po cestě zpět jsme si všimli fresky z poslední bitvy, kde byl generál „proklát“ chapadlem krakatice.
Den to byl náročný, proto jsme vyrazili tábořit v pevňůstce. Ještě že nepotřebuji nutně jíst.
Edgard:
Když to shrnu a dám do kupy své domněnky. Jsme v podstatě v kapesní sféře jako je „Bag of holding“. Duše, které by normálně odešly k Pharasmě jsou nemůžou od tud odejít. To by vysvětlovalo Karima. Pokud byl několikrát zabit a „převtělil se“, pak jeho duševní zdraví muselo být značně poničené. Dále mě zaujalo vyjádření Valenty, že ty kameny se dají jendoduše rozbít. Ale nikde jsem je rozbité neviděl, spíše jako by je sbírali. Navíc ty kameny vážou duše, sbírají duše? Co má Loghart společeného s Runovými vládci, o kterých jsem četl v zápiscích? Ohledně té sféry, je možné, že byla nějakou dobu pod vodou, to by dávalo logickou souvislost s poznámkami, že tady nebylo slunce a že tady bylo dost mořských tvorů. V zápiscích je zmíňka o jednom ostrově, který se pohybuje po hladině a nemá pevné spojení s masou Golarionu.
O co v těch posledních válkách šlo? Byl to boj mezi azlanťany a abolethy? Nebo jde o souboj různých principů?
Uvidíme, co nám odhalí „Centrála odboje“.