Jen vůle Desíti může stát za osudem Pathfindera. Jen vůle bohů může stát za osudem světa. Alespoň takový byl život doposud. Ale jak přežít tam, kde není bohů, kteří by utěšili ztrápené duše? A ke komu se obrátit, když teplo domova je tisíce mil vzdáleno? A vše začalo tak jednoduše… Byli jsme potěšeni úkolem navštívit Woodsedgeskou lóži. První loži, kterou naše společnost založila.
Úkol byl jednoduchý, donést prastarý artefakt, meč, jež plní přání, a postarat se, aby byl doručen nepoškozený. Avšak na místě nás čekala zkouška větší, než kdo z nás očekával. Nejen že byl zavražděn venture-kapitán Adril Hestram, ale my museli honit jeho vraha do Bludiště otevřené cesty. Jenže nic není takové, jak se na první pohled zdá. Když jsme našli Red Ravena, vraha našeho venture-kapitána, zjistili jsme, že právě Hestra chladnokrevně zavraždil jednoho z členů Decemvirátu. A co více, celá cesta byla naší zkouškou od samotné Desítky, kteří chtěli vědět, komu mohou věřit a komu ne. A na nedůvěryhodné straně se ocitli hned tři pathfindeři. Riana s Yun, kteří se snažili vykrást Woodsedgeskou loži a draze za to zaplatili.
Největším zrádcem byl ovšem Ci’rion, který ukradl Bledou služebnou a utekl s ní kdo ví kam. Zdrceni takovou zradou, vrátili jsme se k Ospreymu a Elise Petulengro, kteří nám vše po svém vyjasnili a odeslali nás zpět do bludiště ztracené cesty, hledat ztraceného bratra Hashiramy. Jenže… Bludištěm jsme putovali půl dne, až jsme dle mapy narazili na kamenný portál, jež byl celý zazděn. Nevěděli jsme jak dále, než Millus vytáhl tajemný amulet s růží a hvězdou. V tu chvíli se cihly rozpohybovaly a vytvořili spirálovitý portál.
Neváhali jsme a vstoupili dovnitř. Svítající ranní slunce slabě osvětlovalo kamenné ruiny, ve kterých jsme se ocitli. Za námi jen kamenná stěna bez náznaku toho, že by šla znovu otevřít. Kolem nás jen rozbořené zbytky toho, co kdysi nejspíše bylo malým městem, nedaleko pobřeží. V troskách domu, ve kterém jsme se usídlili, nás u dohořívajícího ohniště pozdravila bytost, jejíž věk si netroufám odhadnout.
Seděl tam, plešatý, na pokraji sil, unavený a svým způsobem šílený. Ani se na nás nepodíval, jen sledoval praskající uhlíky. Jeho pleť byla našedivělá, jeho tváře i oči propadlé a spíše než člověka, připomínal to, co Pharasma tak nesnáší. Nemrtvého. Uprostřed jeho čela zel naprasklý Ionský kámen neznámo jak voperovaný do jeho lebky. Kámen mihotavě zářil temně fialovou barvou a jen dodával děsu vzhledu tohoto…stvoření. Ani se na nás nepodíval, když se jeho tělo zatřáslo v děsivém chichotu. „Vítejte v Liberiu..“ posměšně a táhle promluvil bláznivým chraplavým hlasem. „… ve městě svobody a rovnoprávnosti.“ Řekl a začal se smát. Za jeho zády v dálce se tyčila mlhou opředená skála, jakoby stála v srdci tohoto místa. Byla ohromná a celé obestavěná. I z této dálky bylo vidět, že někdo se pokusil horu přeměnit na obrovský hrad, město, či pevnost. Snad tam je náš cíl. A snad tam nalezneme cestu domů…
Do jaké pustiny jsme to vstoupili, jen těžko odhadnout. Teď nemáme nic. Nemáme domov, své druhy, ani místo, kde bychom se schovali a odpočali. Naše zásoby nám docházejí a pochybuji, že v této potemnělé pustině budeme schopni najít živou zvěř, která by nasytila naše hladové žaludky. A to zvrácené ticho, která tíží vzduch… Nemáme nic, jen jeden druhého.
Augur Obitus, první den u bran Liberia