Přítomni: Augur, Terdak, Tellaia, Urko, Yin
Byl zatemělý den, 10. Pharasta a můj bowling s lebkami a kostmi vyrušilo povolání do Pathfinderské lože. Inu, dnes nebyl nejlepší den na smrt či pohřby, ale rozhodně do byl dobrý den na zahnání nudy. Předmětem našeho povolání byl tubus nalezený na území dávných Attajských jezdců, který sem vlastno-pidi-nožně zanesl gnóm známý jako Goldie Lullaby, venture-kapitán Magnimarské lože.
Matterazzi a ten malý mužík s velkou pusou nám přiblížili, že tubus byl zanechán na projíždějící lodi dušemi mořských koní s jezdci. Juuuu, duchové, má oblíbená kratochvíle. Od té doby jsem již moc neposlouchal. Nějaké řeči o portálu do Egorianu a poté cesta do poříční hrobky. Důležité bylo, že jsem měl konečně příležitost pokecat duchy mrtvých – muhehe. Po několika zbytečných otázkách mých kolegů – hergot, dneska bylo nějak pře-půl-orkováno – jsme hupsnuli do portálu, nechali se odporoučet Asmodeovými kněžími v Cheliaxu a pluli 3 dny s povozníčkem Tamrielem na lodi. Zajímavá cesta, věru – po levé straně vidíme lesy, po pravé straně vidíme pláně, aaaaa, tady je změna, tady je solitární strom vlevo a mohyla v dálce vpravo, a Terdak si furt hraje s tou kostkou pro děti. A nikde žádní průhlední jezdci. Kruciš. Mno, po třech úmorných dnech jsme dorazili do hrobky Attajských jezdců – pojmenovaných dle náčelníka Attaie.
A musim říct, že ti lidi faaaakt milovali koně. Kresby, sochy, postroje, podobizny koní, kam naše oko spočinulo. Tolik koňských sil pod jednou střechou jsem ještě neviděl. Nemluvě o těch koních s jezdci. Je to tak. Když jsme dorazili k prvním dveřím, všude kolem nás zavanula těžká vůně koňských hřív. Já viděl divoké koně, jak běžely soumrakem. Vzduch byl těžký a divně voněl tabákem. Běželi útočně bez uzdy a sedla, krajinou řek a hor. Sper to Asmodeus, jaká síla je to hnala na náš sbor. Naštěstí tato éterická kavalérie, která se na nás hnala, nezapomněla nic z dobrého vychování. A tak místo toho, aby nás rozdupali, byla s nimi dobrá řeč. Jistě, musel jsem použít donucovacích prostředků typu „Mluv se strašidly“, ale mám podezření, že nám to ušetřilo pár rakví. Škooooda, když se nad tím teď zamyslím. Éterickým jezdcům jsme slíbili, že nebudeme hroby znesvěcovat ani vykrádat, ale že tam jdeme dopřát náčelníkovi klid a zmapovat jejich kulturu. Což výjimečně nebyla lež. A tak jsme si popřáli hezký hon a přízraky táhly tmou. Jipija jéééj, jipija hoooou, přízraky táhly tmou.
Mno a za těmi dveřmi, velká místnost se rozkládala, v jejímž středu stál kostěný kůň na zlatavém piedestalu a kolem dokola další 4 dveře. Jeho cedulka nesla jméno „Margh“. Prý velmi oblíbený kůň pana Attaje. No a k tomuto koni byly magicky připoutány okolní dveře. Ha! Na to se nenecháme nachytat, řekli jsme si, a proto sem přišel ke koni, začal ho drbat na hlavě a povídat mu. Nečekal sem toho moc…tedy rozhodně jsem nečekal, že se rozhýbe a bude se s námi vybavovat. A opravdu. Tedy nebylo mu moc rozumět, spíš takové žvrž a skříp, ale Terdak uměl překládat. Tak jsme se dohodli s koněm, že mu pomůžeme vymítit vetřelce, kteří se vloupali do kobky a nyní ruší klid náčelníka Attaje. Za to nám byl zpřístupněn volný průchod chodbami. Jééj.
První chodba nás dovedla do okrouzlé místnosti s mrazivou pastí uprostřed. Urko neváhal a hodlal past zneškodnit svým vlastním tělem, kdy hrdinsky doklouzal do propadliště a doufal, že ledové kry pod jeho erotickým visusem roztají. Žel bohu se tak nestalo a Yun musela past zneškodnit, abychom mohli jít dále. Tak jsme tak nenápadně prošli do malého podzemního chrámu, kde se svalovaný kentaur (nuclavie) modlil k soše jakéhosi generála Blackspeara. Nebudu vám lhát, když jsme viděli svalové koňské tělo napojené na svalové torso bez kůže a s kopím u pasu, řekli jsme si, že diplomacii zkusíme až posmrtně. A tak padlo první monstrum - prý to byla víla - ale já tvrdim, že to bylo monstrum.
A v další místnosti, kde jsme se zastavili, jsme shledali způli propadlou místnost topící se v řece, která to zde kdysi podemlela. V té řece plavaly jakési vodní elementální potvory. Mno a tak sme si řekli, že bude lepší je oddělat z dálky, než se nechat utopit. Souboj to nebyl náročný, ale jelikož jsme spěchali….řekněme, že některá má kouzla zranila Yin, což mě sice hrozně mrzí… ale nemusela mě kuli tomu fackovat. Ještě teď mě z toho bolí levá stolička. Nejprve elementálci plavali, pak pluli bříškama nahoru, důležité bylo, že nám již téměř nic nebránilo vstoupit blíže k hrobce náčelníka Attaje. Aspoň to jsme si mysleli, než mě odnikud přizemnila gigantická pěst vodního elementála, jež byl ovládán jakousi vílou. Sakra! A hned vzápětí mne do země začal stahovat ohromný vodní vortex, který mne a mé druhy chtěl svrhnout do nicoty! Sakra! Sakra! Sakra!
No, měl sem velmi mnoho štěstí, takže se mi podařilo elementála na truc víle vrátit do jeho domovské sféry a moji kolegové zakopali vílu do … no do ustavičného pláče a kapitulace. Slečna se nám přiznala, že už tu asi 20 let hledá svou šerpu, zdroj jejího života, a že je duší řeky, která zde proudí. Na otázku „Jak to že jste šerpu nenašla za tu dobu.“ Odpověděla: „Našla, ale má jí probuzený a naštvaný pan Attaj, který mi ji nechce dát.“ Zajímavé, přišlo nám: „A to za 20 let ste nepřišla na to, jak ho ukecat?“ Zajímalo nás více. A tak se paní Řeka přiznala, že se Attaje bojí a že nemá dost sil, ale že nám propůjčí svitek oživení, abychom si s ním mohli poradit. A pak začala veliká diskuse na téma „Bude se chtít pan Attaj v nemrtvé formě nechat oživit?“
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Když jsme po zuby ozbrojenému, nasranému a smrtelně nebezpečně vyhlížející hoře nemrtvých ostatků vysvětlili, že jediné o co nám jde, je šerpa, kterou má omotanou na kopí a jeho věčný klid, svolil, že bude rád odpraven do věčných lovišť svých předků. A tak sám dobrovolně ulehl do sarkofágu a my na něj seslali svitek, čímž mohl v klidu zemřít. Hezké, že? Ano, byl to doják, a proto bych rád zažádal o zvýšení platu za psychickou újmu na každé druhé misi, na kterou jsme vysíláni! Muheh!
Když jsme se vrátili k kostěnému oři, byl nám velmi vděčný a daroval nám – mě – své sedlo, díky kterému mohu nyní mluvit se svou herkou, která, jak jsem bohužel zjistil, ke mně nechová stejné intimní city, jako já k ní. Ostatní části kobky pak skrývali obrázkovou historii kmene Attajů, jejich pohřební rituály a plno věcí, kterým sem nerozuměl. Když jsme odjížděli, přízrační jezdci na koních nám mávali z vody. Vydařená mise věru, vydařená.
Augur Obitus