Tento zápis do kronik Pathfinderů provedla Allen
Výprava začala pro nás všechny dopisem od našeho kolegy a spolubojovníka Hashiramy. Několik z nás na dopis odpovědělo, jiné nechal lhostejnými. Zajímalo mě, co nám kolega plánuje zadat (ač by jeho původem mělo být určeno, že je to můj nepřítel, tiše nás spojuje poušť v duši). Trochu jsem se sama ptala, proč úkol nepřednáší přímo některý z Venture kapitánů. Zajímavá věc, že?
Tedy několik z nás, právě připravených přijmout další úkol, se sešlo podle výzvy odpoledne před domem Hashiramy. Jeho služebník nás zavedl dovnitř. Zdá se, že se Hashiramovu podnikání daří nadmíru dobře, jeho dům je nový a služebnictva v něm má více.
Hashirama nás bez velkých okolků zasvětil do mise, které se s námi nemohl zúčastnit. Naším úkolem bylo vydat se do Výhně věčnosti, nebo snad lépe řečeno navštívit Výheň věčnosti (ten objekt je nejen artefakt, ale i pevnost, která ho obklopuje). Jedná se o trpasličí svaté místo, které prý sloužilo k odesílání významných trpaslíků tam, kam přichází po smrti. Jedná se o místo zasvěcené otci trpaslíků Magrimovi. Stav podzemní pevnosti není znám, stejně jako to, co se v něm nachází. Právem jsme očekávali, že byl vystavěn na sopce nebo prasklině vedoucí do žhavé hlubiny a že by místo mohlo být okupováno elementály a bytostmi podzemí. Místo je nutné prozkoumat a podat hlášení o jeho stavu Lóži. Ke vstupu nás měl opevnit Thoragův symbol, kterým nás Hashirama vybavil.
Čekala nás poměrně dlouhá cesta, lodí do Oppary a dále vozem a na koních. Pár zbývajících dnů před vyplutím jsme věnovali přípravám. Ale snad jediným zajímavým atributem, který jsem v místě a čase srazu v přístavu nečekala, byla rakev s tělem trpaslíka, Thoragova zasvěcence, kterou s sebou přinesl Augur. Jeho nápad, že by naše cesta chrámem mohla být o mnoho poklidnější, pokud tam přijdeme uložit ke spánku jednoho z trpaslíků, měl jistý smysl. I když byl jistě založen hlavně na Augurově obsesi smrtí.
Po překvapivě klidné cestě jsme dorazili až před bránu pevnost Výhně věčnosti, kterou strážily sochy trpasličích bohů. Největší byla zasvěcena Magrimovi. V první síni se nacházela velká železná socha válečníka. Není příliš s podivem, že nás považovala za vetřelce, asi jsme se měli nejprve přijít představit s Thoragovým symbolem v ruce, než jsme začali místo zajišťovat. Boj nebyl lehký a Rhianon při něm byla zraněna a otrávena. Ještě že jsme byli připraveni téměř na všechno.
Dále jsme pokračovali do nitra komplexu, do slévárny adamantia. Překvapila nás přítomnost kotle horké lávy. Láva netuhla, neprotavovala se kotlem ven… podivné. Raději jsme ho blíže nezkoumali. Dále nás cesta vedla do krypty a tajnými dveřmi do místnosti, které vévodila socha Naiky, trpasličí vůdkyně, která podle pověsti (pravděpodobně pravdivé) vyvedla trpaslíky z podzemí na slunce. Toto místo bylo jejím hrobem. Do hrobu s ní bylo uloženo trpasličí kladivo s hlavou ve tvaru těla trpaslice a váček blýskavého prášku, jehož účel mi nebyl známý. Doufali jsme, že něco z toho nám pomůže v naší cestě dál. Augur pohřbil v kryptě Thoragova kněze, jehož tělo s sebou přinesl.
Když jsme se vraceli přes slévárnu, nehoda nebo spíš podivínská zvědavost Jacka vedla k tomu, že převrhl kotel s lávou, která ve skutečnosti byla velkým ohnivým elementálem. Boj nebyl příliš náročný, největší strach jsme mohli mít snad jen o Augurův cylindr.
Sestoupili jsem do nižších pater a zde přes lávku přes trhlinu s lávou a okolo nebezpečně vibrujících pavučin. Tedy bez problémů jsme okolo nich prošli jen já a Surio. Ostatní zřejmě podcenili možné nebezpečí. Rivean se zachytila do pavoučích sítí, a když jsme jí vyprošťovali, byli jsme napadeni pavoukem z Lenghu. Boj se stal málem osudným Suriovi. Když jsem nahlédla do dveří do následující místnosti, vyrazilo proti mně kopí jednoho ze šestice drowegařích jezdců na pavoucích. Přehnali jsme se silou přes tuto malou jednotku přímo do síně Výhně. Alespoň to jsme si mysleli. Z výhně unikal plyn, hořel jen částečně a navíc byla pomalována nepatřičnými symboly vyvedenými uhlem. Ani magická aura tohoto místa podle tvrzení kolegů, kteří tyto aury vidí, neodpovídala mocnému artefaktu. Smyli jsme tedy znesvěcující znaky a hledali pravou Výheň dál. Další dveře nás zavedly k velké kamenné hlavě Magrima, z jejíchž úst vytékala voda, a která byla obehnána náboženským textem. Ústy sochy jsme vykročili dál. Cesta nás skutečně zavedla k velké Výhni. V místnosti stála také podivná postava, na první pohled drowegar, jen vytvořený z miriády malých pavoučích těl. Cosi na nás provolal ve svém nesrozumitelném jazyce a začal kouzlit. Pohotová Rivean kouzlo v letu zlomila za ohromeného úžasu ostatních znalců magie v naší skupině. Rivean: „Je to prokletý nekromant!“ Následující boj byl velmi obtížný, protože tělo složené za pavouků bylo těžké zničit našimi zbraněmi. Nebýt magické podpory, neměli bychom nejmenší šanci. Nakonec jsme tohoto podivného protivníka za velkého vypětí sil porazili.
Byli jsme u cíle, Výhně věčnosti, prastarého trpasličího svatého symbolu obklopeného mnoha náboženskými texty a oplývajícího vekou silou. Prozkoumali jsme Výheň a cenné informace dopravili do Absalomu. Tím úspěšně skončila naše mise.