Pathfinder Society 41. - Šípková Růženka

Šípková Růženka

Jak jen začít? Pathfindeři jsou… jiní, než jsem si představovala. Trochu jsem přecenila zábavnost této společnosti - cesta dostavníkem byla víc než cokoliv dlouhá, úmorná, vymrzlá a co do zábavnosti na úrovni maloměstské bohoslužby Nethys. Kraj halila od soumraku do úsvitu hustá mlha, vzduch byl těžký, nasáklý vodou, a přítomnost zadavatele úkolu – gnómského mága a experta na artefakty Xersa na náladě nepřidávala. Nezbývalo mi než se „bavit“ zíráním do dvou zelených ksichtů – jakýsi podmračený, potetovaný mág jménem Terdak a jeho vyloženě nesnesitelný drozd, a ramenatý chuligán Urko, ověšený zbraněmi a navrch ozdobený křupanským výrazem – silně jsem pochybovala že nejde o plnokrevného orka. Další ze skupinky, Milus, typický ochránce zákona a spasitel panen, muž zbožných mravů, s odhodláním neustále se zdokonalovat pro blaho světa. Skoro celou cestu běžel za povozem. Magor. Posledním byl neskonale vlezlý bard Jack, jehož primárním zájmem bylo vrtat do všeho a do všech.

Když nás Xersus u sídla místní lovecké společnosti konečně opustil a my překročili řeku do vesničky Hollow, padla na nás pochmurná nálada. Jako by nestačilo, že se ještě více ochladilo – vesnice ponořená v oblaku rybího puchu se zdála pustá, kovové okenice zatlučené, ochranné runy na futrech a vrstvičky cihelné drti pode dveřmi. Jen co jsme minuli maličký kostelík Desny a Pharasmy, vztyčil se na kopci nad vesnicí obrys panského sídla. Upřímně zažilo určitě už i lepší časy, jak napovídaly trhliny v omítce a celková zpustlost panského domu. Paradoxně majordomus Sebastian, který nás uvítal ve dveřích, se zdál nadmíru udržovaný - stejně jako tři velcí lovečtí psi v omšelé vstupní hale, které vévodilo prázdné místo nad krbem, silně postrádající zřejmě nějaký obraz.

Komorník nás po krátkém úvodu ubytoval ve společném! pokoji, načež Jack stihl otlapkat celý prostor ještě než jsme se konečně dostali do jídelny na večeři. Starý pán – nikoliv baron jak se ukázalo - Dormas Thorn, pobledlý, vyhublý chudáček permanentně vzdychající pro svou vlkodlakem požranou choť a dceru, nám nastínil situaci. Při výstavbě vinného sklípku objevil pod sídlem oratoř plnou podivných předmětů, které by dle jeho slov měli zajistit odborníci, tj. naše výprava. Nebyl ale schopen dodat žádné plány budovy, pouze dále blekotal o spolku lovců, kterým prý hrádek kdysi patřil. Když posléze dorazil panský doktor Teril, pochmurnému pojídání divočáka nepřidal na zábavě diagnózou druhého dítěte barona Thorna - holčička Róza (plaše se krčící v koutku pod křídly varysijské služebné Elizabethy), je neustále nemocná.

Během večeře se na chvíli oddělil jen Urko, přičemž byl, jak po večeři sdělil skupince, slídit v Rózině pokoji, kde našel velice podezřelý obrázek dvou dívek – jedné mrtvé v bílém, druhé živé v rudém oblečku. Jack mimo jiné také zjistil, že v nejvyšším patře se nachází výtečně zajištěná místnost se zařízeními určenými ke znehybňování něčeho nesmírně silného.

Samotná oratoř pak již byla snadno přístupná z kuchyně. Dostali jsme se do místnosti se zpola propadlým stropem, které krom nápisů na stěnách vévodily tři otočné kamenné kruhy. Když se Terdakovi podařilo rozluštit, co je psáno v přiloženém pergamenu, zprovoznil ještě s Milusovou pomocí vchodové dveře do hlavní laboratoře. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, zmocnila se mě nesmírná hrůza, jako by mě sevřela neviditelná síla – když v tom náhle jako by ze země vyrašily tisíce obrovských chapadel a pokoušela se nás napadnout – v tu chvíli se mi zdálo, že na vině není nikdo jiný než moji společníci. Zvláště protože mě Jack postřelil několika šípy. Naštěstí se se ukázalo, že celou dobu šlo o iluzi a nehrozí nám žádné nebezpečí. Tedy až na ony šípy a jeden nevinný fireball, kterým jsem mu je oplatila. Na vině byl neklidný duch, jehož osud nám osvětlil nalezený magický prášek. Díky tomu jsme také zjistili, že překrásná socha se zdviženými pažemi v rohu místnosti kdysi nesla podivnou trnovou korunu, která ovšem už při našem příchodu chyběla. Než jsme stihli jít dále, nalezla jsem na mrtvém těle pod sochou zvláštní amulet, jež mou mysl přenesl do jiné sféry, obývané červovitými bytostmi, hovořícími zvláštním mlaskavým jazykem.

Užitečnou se má zkušenost ukázala, až když jsme v poslední místnosti objevili ony bytosti, zavřené v kleci a dožadující se vypuštění sebe a nám neznámého „Žlutého krále“. Ve chvíli, kdy jsme zbavili náš svět jejich slizké přítomnosti, celé sklepení se náhle začalo třást a my byli rádi, že jsme se dostali vůbec zpět ke schodišti. Tam nás ale čekalo velice nemilé překvapení. Nemrtvá bytost, zvaná Kurobuzu, jež zřejmě bývala kuchařem Cedrikem, se na nás okamžitě vrhla. Jen s vypětím všech sil jsme ji zdolali a chodbou pro služebnictvo pokračovali do jídelního sálu. Celou cestu se nám skýtal hrozivý pohled – stěny pokryté neznámým trnovím, rozházený nábytek, podivné zvuky - byla jsem ještě vyděšenější než po nasazení amuletu. Situaci nepomohlo ani hejno drobounkých víl, jež se rozhodly shazovat nám na hlavy obrovské lustry zavěšené v místnosti. Podařilo se mi je zničit ohnivou magií, ale Milus i na pohled nerozbitný Urko byli vážně raněni. Než se nám podařilo lépe seskupit, zamyslet se, cože se v tomhle šíleném domě děje, či snad vyléčit rány, objevil se v hale monstrózní pekelný pes. Chapadlovitý ocas vlekl za sebou, zatímco na zádech se mu jako roj včel hemžilo hejno malých, znetvořených dětí.

Chtělo se mi utéct – bohužel jsem ale byla nucena opět bojovat. Dík oběti Urka, se nám nepochopitelnou záhadou podařilo ono „zvíře“ udolat. Avšak nebyl to konec – celá naše pochroumaná skupinka pokračovala do patra, jen abychom v pracovně sídla byli svědky toho, jak další pekelná psovitá stvůra rve na kusy jednu ze služebných.

Přestože jsme i tuto stvůru udolali, služebné už nebylo pomoci. Díky bohu jsme ale v troskách místnosti nalezli malou Rózu v bílých šatičkách. Ale ani nález dítěte nám neposkytl kýžený vhled do situace okolo. Na náladě též nepřidaly ani podivné tváře jež se mi začaly objevovat před očima, nebo snad ta příšerná obří kudlanka, na kterou mě tak uvědoměle upozornil Jack. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, když se před námi objevil onen rodinný doktor. Jelikož se nám zdál krajně podezřelý, Urko ho začal ihned vyslýchat. Ze začátku se zdálo, že z něj nedostaneme více, než že podával mladé paní Róze oměj šalamounek, aby prý zmírnil její bolesti. Zatímco jsme s ním hovořili, Jack sprostě využil situace a sebral mi onen amulet z oratoře – byla jsem zákonitě vzteky bez sebe, nejen protože to bylo krajně neuctivé a neměl na to žádné právo, ale ještě více pro vkusně provedené polodrahokamové vykládání, které se mi hodilo ke zdobení mé mágské hole jako nic jiného na světě.

Když se situace trochu uklidnila (tj. Milus mi vnutil názor, že mě amulet prý ovládal), pokračovali jsme ve výslechu – prokoukli jsme doktorovo lhaní a po lítém boji jej přemohli – ukázalo se, že se jednalo o tajného člena jakéhosi absurdního spolku orodujícího za příchod na náš svět oněch nechutných slizkých, chapadlatých monster, se kterými jsme se setkali v podzemí. Naštěstí měl u sebe amulet, před nímž ustupovalo obludné trnoví na zdech – využili jsme ho, abychom se po střeše dostali i s malou Rózou do věže odtržené od zbytku budovy masivním snopcem růžových prutů. Nahoře ve věži jsme konečně prohlédli celou situaci. Na oltáři tam leželo malé děvče s baronovými rysy, oděné do šatů rudých jako krev, s povědomou trnovou korunou na hlavě. Když jsme se snažili korunu sundat, jako by nás celý ten živý organismus přesvědčoval, že pokud tak učiníme, ona bílá holčička zemře. Nemohli jsme ale učinit nic jiného než zariskovat – korunu jsme sňali a tím přemohli i celý magický sen, jež dolehl na sídlo.

Když utržená věž s praštivým zaduněním dolehla zpět na doškovou střechu, červená holčička nám vysvětlila, že dívka v bílém, provázející nás domem ještě před pár minutami, byla její sestřička Lily, respektive její zhmotněná snová představa. Doktor jí opravdu dával oměj, aby utlumil její přeměny v krysodlaka, v jehož podobě také před rokem Róza nechtěně roztrhala vlastní příbuzné. Nedělal to však z dobroty srdce, ale aby celou nešťastnou situaci využil k oslabení starého barona a přesvědčil ho o otevření oratoře, kde chtěl pomocí oné trnové koruny vpustit do našeho světa chapadlatého krále těch nechutných sviní klouzavých umlaskaných.

Díky bohům nepočítal s chrabrou výpravou Pathfinderů, kterou si baron objednal na průzkum oratoře. Jako by toto hrdinství nebylo dostatečným, Terdak navíc úspěšně sejmul z malé šlechtičny prokletí a navrátil do oněch ponurých, vlhkých a pro pěstování vína naprosto nevhodných krajin klid a mír.