Když jsem dorazila do přístavu, už tam čekali moji společníci a krátili si čas rozpravami o sladkém pečivu. Jak také jinak při odpoledni, kdy by bylo nejlepší sedět někde v chládku nad šálkem kávy a sušenkami ve tvaru kostí nebo koláčky. Ne se péct v přístavu na odpoledním Absalonském slunci.
Byla to poněkud zvláštní skupinka i na poměry Pathfinderů. Kruppe, malý zavalitý Cheliaxský čaroděj v excentrickém růžovém kabátci, který o sobě mluví ve třetí osobě. Farazmita hrobník a současně věštec Augur Obitus, velmi nezdravého vzhledu s nehezkou jizvou na krku. Vypadá jako by upadl na hranu horkého pekáče se svými sušenkami krkem napřed. Nebo to bylo jinak? A elf Mirael v plátové zbroji, málomluvný klerik dobré, ale mě zcela neznámé bohyně se svící ve znaku. A ještě jsem nepředstavila sebe, jmenuji se Menern Daysen (ano, dcera toho Daysena), jsem půlelfka a baví mě žít mezi lidmi, protože podle lidského věku už jsem dospělá.
Chvíli po nás, tedy s malým pracovním zpožděním, dorazil na místo srazu také Sam Browncloak, ventur-kapitán, který nás měl vyslat za úkolem. Sdělil nám zásadní informace, co nás snad bude čekat. Dlouhá plavba po moři, cesta pouští a následně pralesem Mwangi až na soutok řek, který ještě žádný Pathfinder nenavštívil nebo se alespoň odtamtud nevrátil podat zprávy. Super! Sice to bude asi dost nebezpečná a dlouhá cesta, ale cestování mě vždycky hodně lákalo a prozkoumat a zmapovat tajemné dávno zaniklé pralesní sídlo, to zní jako báječné dobrodružství. Sam Browncloak se nás snažil trochu vystrašit povídáním o tom, jak se minulé výpravy nevrátily, že nás po cestě čekají mnohé nástrahy, nemrtví, pralesní zvířata a tak podobně. Co je ale lepší, vybavil nás kontaktem na průvodce do pouště Hasana a také trochu peněz na vybavení.
Augur: Ach, jak sem rád, že společenství na mě… nás… nezanevřelo! Je tu znovu šance získat si své postavení mezi Pathfindery! Kníhí! Půlku toho, co ten pán, co nás sezval, říkal, jsem neposlouchal. Viděl jsem se, jak zakládám novou loži v Kaer Maze, jako venture-kapitán! A pak promluvil něco ve stylu: „Najděte starou pevnost v ústí dvou řek v Mwangi džungli, zmapujte oblast i cestu a pak se vraťte s výsledky i artefakty. Bu buu.“ A pak nám dal mapu, jak se tam dostat. Jako muhehe, tohleto! Půlka úkolu hotova, jen sem jej dostal! A pak to řekl – nemrtví! Ti zpropadení nemrtví! Určitě tam budou, já to vím!
Ještě toho odpoledne jsme se nalodili a vyrazili vstříc svému úkolu. Na to, že jsem na téhle misi za trest, mi tedy nepřipadá vůbec tak špatná. Moji společníci jsou celkem veselí, plavba sice ubíhá pomalu, ale jinak práce jako každá jiná. Příznivý vítr nás hnal mořem a plavba měla za těchto podmínek trvat asi měsíc. Po týdnu ale najednou loď zpomalila. Chvíli to trvalo, než jsme si uvědomili, že pokud bychom dále pluli touto rychlostí, tak asi nedorazíme do Katapeshe včas. Navíc se tu unudíme k smrti.
Problém byl nejspíš v tom, že známý notorik kapitán se někam zašil a nevěnoval se péči o počasí, které nás jinak tak příznivě pohánělo vpřed (ano, byl to druid). Kapitánovi prý podle posádky došel nebo zmizel jeho kvalitní alkohol a tak je indisponován. Našli jsme ho v jeho kajutě tvrdě spícího. Augur ho probudil a Kruppe mu nabídl víno ze svých zásob, aby se trochu uklidnil a promluvil si s námi. Kapitánovi včera někdo ukradl jeho víno a rum, který měl zamčený v truhle. K vínu se mohla dostat lodní společnice nebo některý z lodních důstojníků. Rozhodli jsme se pro urychlení naší plavby získat lahve zpět. Pro skupinu schopných Pathfinderů žádný problém. Začali jsme se zjišťováním informací u lodní společnice.
Augur: Aaaaa náš lodivod už je zas jak kára! Náš lodivod už je zas jak … ehm, no, dobře. Už od začátku to bylo jasné. Sukubí alchymistická ďábly vzývající Cheliaxanka ovládla duši jednoho z námořníků a nechala lahve ukrást, aby přihnala loď do naprosté záhuby a totální zkázy v čelistech nekonečných vln a všepožírající bestiální a krvelačné…nudy! Alespoň tak to říkaly karty.
Byla to pohledná cheliaxanka, cestovatelka a alchymistka, která si na cestách přivydělávala poskytováním služeb mužům. Tvrdila nám, že o alkoholu nic neví, ale Kruppemu to bylo podezřelé.
Augur: Malá prasečí očička velectěného Kruppeho prozrazovala, že nemá valné mínění o pravdomluvnosti dané ženy. A mě bylo jasné, že kde nepomáhá diplomacie, tam pomůže závan apokalypsi! Vešel sem dolů do skladiště za tou ženou a přizdistojícím sladmistrem a po pár komplimentech na stranu oné ženy uznávající dávné řemeslo jsem ji požádal, zda by si neposlechla trošku obdivné poezie, kterou jsem pro ni složil. Neodolala mému šarmu a eleganci a nadšeně zatleskala. Bral jsem to jako „ANO!!!!“. A tak jsem vytáhl poezii nejsrdcervoucí. Masivní svazek náboženských textů bohyně Pharasmy! Otevřel jej na straně 245 ladným naučeným pohybem a sladkým hlasem započal: „Vaše oči jsou tak krásné a hluboké. Hned jsem se v nich začal topit...“ zde můj hlas přecházel do stále hlubšího barytonu a vzduch kolem mě začal vířit, jak jsem počínal vyjevovat apokalyptická proroctví „… jako se topí lháři v dehtově černých kotlích po posledním soudu! A věřte, že všichni obtěžkáni tímto hříchem budete klesat ke dnu a lokat pálivými doušky onen dehet, jež vám spálí vaše prohnané jazyky a sežehne vaše plíce, které zplodily vzduch pro lhářská slova! Věřte, neb to vám říkám JÁ, zvěstovatel apokalypsy vaší dušeeee!!! A právě vy…“ zaklapl jsem knihu a ukázal výhružným prstem na prostitutku, která – k mému překvapení – pukala smíchy. „… jste úplně čistá, naštěstí!“ zachránil jsem situaci a přejel prstem na jejího společníka, který byl celý bledý a vyděšený mým zjevením „…ale za to vy! Vy jste duše prohnaná, která bude věčně trpět, jestli mi neprozradí, co se stalo s kapitánovým aaaalkoholem!!“ Vystrašený námořník nás raději přivedl na myšlenku prozkoumat společné kajuty. Nevěstka ďáblova se mi sice vysmála….aaale dostal jsem od Kruppeho koláček…a to se cení!
Pak jsme zkusili prohledat noclehárnu posádky. Někam se přece ty lahve podít musely, ne? Kruppeho roztomilý drozdí společník alkohol, nevím jak, vyčmuchal (dá se tohle vůbec říct u ptáka?) ve spacím vaku jednoho ze členů posádky, jak jsme se později dozvěděli správce skladu. V jedné lahvi bylo cosi přimícháno, podle všeho jeden z elixírů té společnice. Tak jsme si podali jí i správce skladu. Společnice viděla, kam si kapitán schovává klíče od truhly s alkoholem a správce jej ukradl, aby si prostě vydělal. Blbec. Kapitán ho nechal za trest projít po prkně, když jsme vrátili alkohol a vylíčili, co se stalo. A plulo se dál zase parádní rychlostí za ideálního počasí.
Augur: Jediné, co nám neprošlo, bylo odnaučit kapitána pít…. Nevim proč, ale neskočil na argument, že všechny jeho lahve schovaly duše utopených notoriků, aby jej odnaučily chlastat… Kde se jen v mé diplomacii stala chyba? Ach Charismo?! Tys mě opustiláááá…?!
Asi po dalším týdnu už se moje zásoby cestovního jídla od tatíka povážlivě ztenčily a já jsem začata přemýšlet o stravování v místní lodní kuchyni. Ještě štěstí, že jen přemýšlet, protože asi polovina posádky onemocněla nějakou podivnou nemocí nebo otravou. Samozřejmě jsme jim museli pomoci, přece je tak nenecháme. Navíc by jejich neschopnost věnovat se svým povinnostem zase zdržela naši cestu. Vyšetřili jsme příznaky u jednoho z nich a chvíli jsme si nebyli jisti… ale naše alchymistické znalosti nám napovídaly, že by se mohlo jednat o otravu olovem. Zkontrolovali jsme kuchyni a bylo vše jasné. Kuchař zrovna vařil nějakou šlichtu v matně šedém hrnci a naservíroval nám porci do stejně matného a poněkud těžkého tyglíku. Zkouška tvrdosti vrypem o dubovou truhlici potvrdila moje podezření, že se jedná o olovo. Vysvětlili jsme kuchaři, že tohle nádobí už používat nemůže a ať uvařené jídlo vyhodí, protože v posledních dvou týdnech nešťastnou náhodou otrávil polovinu posádky.
Teď zbýval jeden složitější úkol. Jak posádku vyléčit? Shodli jsme se s Augurem, že bychom teoreticky měli zvládnout připravit protijed, ale praxe byla složitější. Pachtili jsme se s výrobou a pořád nám to nešlo. Chtělo by to minimálně ještě jedny zkušenější ruce. Ještě, že tu na lodi je další schopná alchymistka!
Prosby a slušné přemlouvání na tu sympatickou cheliaxkou paní ale nezabíraly.
Augur: „Dokonce nestála ani o mé černé kondomy z…. nechtějtevědětčeho z Kaer Magy… a vůbec v tom nemaj prsty trollové a jejich střeva! To odmítám! Fuj!
Ach jo, copak nechápe, jak je to důležité? Kruppe vymyslel parádní přesvědčovací plán obsahující spoustu magie a jistou míru jeho sebezapření aby tuhle paní přesvědčil. Ale já se stydím vám to víc přiblížit, co se asi dělo. Jenom napíšu, že to trvalo dost dlouho, bylo to hlučné a oba účastníci by pak potřebovali sprchu.
Augur: „Když sem sledoval Kruppeho, jak si to štráduje sexuálně upokojit onu lodní společnici, využívaje pomoci svého Neviditelného Služebníka, popadlo mě, nevim proč, nutkání, otřít se o něj s velkou dávkou neštěstí v jeho životě! Asi proto, že se tady zahazuje s takovýmy…!! Argghh! Mno, ale pak mě napadlo, že třeba dítě, které by z toho vzešlo, by mohlo způsobit zkázu jednoho města dle jednoho starého proroctví…a tak sem si to rozmyslel…ale stejně se bojim že z toho něco bude…
No ale společnice pak byla spokojená a pomohla nám s protijedem, takže jsme rychle mohli námořníky ošetřit a život na lodi se zase vrátil do normálu.
Dopluli jsme už v klidu. V Katapeshi nás nepřivítali podle mě moc dobře. Vím, že tahle oblast má svoje zvláštní zvyky, ale čekala jsem, že cizince budou tolerovat lépe. Prostě mě pěkně naštvali. Nemůžu si tu sama bez mužského doprovodu ani objednat víno. Tohle asi nebude oblíbené místo pro mé výlety.
Augur: „Kníííhihíííí! Řikám, ti, že tam stála, vedle mě, a ty její buclaté adolescentní tvářičky málem popraskal,y jak půda po tisíciletí sucha, jak naplňovala tváře nasupeným vzduchem!Páč ji rozzuřilo, jak jí místní domorodec vytýkal, že se obléká jako lehká děva!! Muehehehe! Bylo těžké slečně Daysen vysvětlit, že se musí držet místních zvyků a zakrýt si tvářičku… ale jako její mentor v životě dospívající ženy jsem to prostě musel udělat. A tak dostala krásný závoj. Dokonce jsem jí koupil oběd v hospodě U Kobřího zubu. Samozřejmě jsem jí musel naučit místní hospodský pozdrav! Tedy dvakrát dlaní pravé ruky plesknout o stehna a poté ruku zvednout do pozice kobry a udělat „SSssSSssSSS!!!“
Tak jsme se trochu občerstvili po náročné plavbě a vydali se hledat Hasana, našeho průvodce do hašišového doupěte, kde měl přebývat. Uvidíme, jaká bude cesta pouští s tímto staříkem. Ale už teď z toho nemám dobrý pocit.
Menern Daysen a Augur Obitus