Sepsal: Augur Obitus Zúčastnění: Quinn, Millus, Hashirama, Tellaia, Augur, Terdak
Ach jak pozitivní ráno toto bylo. Venku šedivý povlak obepínající celé město, miriády kapek vody padajících na zem, zvěstující Gozrehův pláč nad lidským osudem a všude tisíce krys brázdící vodou zaplavované ulice břichy nahoru, neb se utopily v tomto čase-nečase, který trvá již asi třetí týden. Až slastně mne mrazilo na zádech, když jsem se díval ven, na ta sta smutných a zarmoucených obličejů, které jako těla bez duše korzovaly ulicemi. Svíral jsem sám sebe v objetí a chichotal se, kolébajíce se ze strany na stranu. Ano! Ach ano! Přichází a mluví ke mně! Vidím je všude! Znamení Apokalypsy! A já budu dnes její čelní jezdec – hihihí!
Dnešního dne mi byli přiděleni… ehm… noví… eee… druzi ve zbrani? Byli zvláštní. Jakýsi dětský hobítek, zvaný Quinn, věčně mračící se mnich Millus, půl ork, jehož jméno znělo, jako když se uzavře kamenný náhrobek, čarodějka Tellaia s rooooooztomiloučkou lištičkou a jakýsi nabubřelý osirioňan Hashish….eee…noo…Hashishmáma? Asi…
Ranní posel nás dovedl do námořnické hospůdky, kde jsme se setkali s Veture-kapitánem Taralakem Viedem. Tento hřmotný muž mě spíše zaujímal svým pestrým tetování, než marnivými slovy, které tekly z jeho úst. Jakmile však promluvil slovo „proroctví“, získal si mou pozornost. Hovořil o ztraceném alchymistovi, domě, kde bydlel, o alchymistickém proroctví a celkově se tvářil dost nešťastně. Asi byl daný alchymista jeho přítel. Co mne zarazilo nejvíce, byla slíbená odměna! 2500 zlatých?!?! Míhíhí! Konečně budu moci postavit svůj hřbitůvek! Zbytek rozhovoru s kapitánem jsem rozjímal nad nejlepším umístěním mého hřbitovního domůvku, až jsme se náhle, jako zázrakem, objevili před domem onoho alchymisty.
Dům hlídalo na pět unavených a nudou otrávený pobudů bez špetky grácie. Nechápu, proč byli tak otrávení! Neustále nádherně pršelo a kapky vody máčely můj cylindr, jež se leskl, jako vyleštěný stříbřitou mastí. Když se pobudové dozvěděli, kdo jsme, nadšeně nám předali kontrolu nad místem činu a jako rychlostí duše opouštějící mrtvého vyrazili do nejbližší hospody.
Dům alchymistův byl obrovský, navíc měl i krásnou zahradu obehnanou kamennou zídkou, avšak interiér byl prazvláštně rozházen a porozbíjen. Jakoby tu někdo zápasil s temnými silami, či snad únosci? Možné to je. Zajímavou ovšem byla nebohá dívenka, svázaná na sesli ve vedlejším pokoji. Vypadala velmi choře a pištěla smrtelnou křečí, tak jsem se jal její tělo přeměřovat, by se vešla do rakve. Víte, mám takovou teorii, že někteří mrtví vylézají z hrobů právě proto, že jsou jim rakve nepohodlné a dělal je nějaký amatér. A oni pak nešťastně bloudí světem a hledají lepší postel, jenže nemohou moc komunikovat, neboť jim svaly již neslouží tak dobře. Tak s napřaženýma rukama vpřed žádají kolemjdoucí o klidný spánek slovy: „Ghaaa umaa“, což se dá přeložit jako „Postýlkuuuu“. A co udělají lidé? Rozsekají je na kousky, samozřejmě, páč se jich bojí a nerozumí jim. Hanba lidskému pokolení! Apokalypsu na ně!
Zahalený ve svých myšlenkách a v myšlenkách zemřelých, kteří na mě mluvili, odebral jsem se od ženy, od které mě odtrhávali moji druzi, do alchymistické laboratoře. Byla tam připravena kolona s návodem na přípravu něčeho, co prodlužuje život umírajícímu … tak sem to z nudy dodělal – Henry, jeden z duchů co mě neustále otravují, převrhl kahan a kolona vzplála. Uličník. Ale kdo by si toho všímal - a ještě čmajzl pár lektvarů, co tam byly na policích – elegantně, samozřejmě. Když jsem odcházel, zarazila mě myšlenka, že jsem na něco zapomněl. Možná na ten hořící stůl? Ale ten již hasil půl-ork, tak sem to nechal plápolat…muhehe.
Ostatní pathfindeři se od svázané dověděli, že ona přišla až když bylo po všem. A po mírně charismatickém nátlaku i prozradila jméno milence, který ji zdržel od svých povinností kopulačními procesy zahrnujícími lidské tekutiny a noc strávenou v nedaleké hospůdce. Nalezli jsme tam i dvě mrtvá těla, s odťatou hlavou, avšak k bližšímu průzkumu jsem se nedostal, neboť Hash…eh, ten samuraj chytil hysterický záchvat, při kterém mu vyběhla žilka na hlavě a jeho ústa produkovala řadu slov, které zde nemohu ze vzdělávacích důvodů publikovat. Tak jsem uťatou hlavu zase položil tam, kde ležela a s Quinnem a Tellaiou vyrazil zadním vchodem, neboť vystrašený Millus musel prostě přivolat městskou hlídku, aby si kryl záda. A tak Millus s Hashiramou řešili hlídku, která naběhla do budovy a my s Quinnem, Tellaiou a „půlorkemsejmenemzvukupadajícíhopalcátu“ si krátili chvíli příběhy a poezií na krásné zahrádce za hlavním vchodem, ve které se díky dešti neustále tvořily malá jezírka. Zkoušel sem prolomit ledy svou dávkou poezie:
I když jsem znaven tak přeci mohu hráti si s kostmi v hlubokém rovu
Avšak Quinn se ukázal nevzdělaným, neb nevěděl, co je „rov“. Tím samozřejmě boření ledů zabil.. Muheh. Nepomohla ani dobrá story o mém příteli, který vlastnil nemrtvého psa, který dokázal udělat jakýkoli trik na světě, jen nesnášel, když po něm někdo chtěl „hraj mrtvýho“. Hihíí!
A tak jsme na sebe hloupě koukali, já chroupal sušenky. Když nás to přestalo bavit, odešli jsme do hospody, kam za námi za chvíli přišli Millus s osirioňanem, hledat onoho milence známého též jako elf Nikolas. Nikolas však nepopíjel v hospůdce sám. Společnost mu dělal obtloustlejší bodrý muž jménem Krupe, který si s elfem předal pár spisků a v nábožensky nevhodném stavu, zvlášť v tuto ranní hodinu, se odebral ven na náměstí, zkropit místní květenstvo obsahem svého močového měchýře.
Pan Krupe se navíc asi nedokázal vymočit sám, neboť jeho šlépěje následovali čtyři podivně otrhaní muži. Hashirama s Millusem hned vystartovali za Krupem a já si vychutnával něco, co mělo připomínat víno…ředěné vodou…ředěnou slzami sirotků. Bylo to jen pár mžiků, než jsem uslyšel Millusovy výkřiky. I dopotácel jsem se za celou skupinkou na náměstí, kde to vypadalo opravdu prazvláštně. Pan Krupe se svíjel na zemi poté, co ho probodla malá temná postava, v houfech se sem stahovali další otrhaní rváči, kteří obkličovali mé druhy, a odkudsi z temnoty se vyřítil mrštný krysí muž, jež paralyzoval svými hadími údery holou pěstí.
Já tam zatím procházel davem a tvářil se jako zvěstovatel dobrého slova Pharasmi … tedy, tím samozřejmě sem… ale až do chvíle, než oni otrhanci odmítli přijmout mé mírové návrhy. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než vytasit kosu a přečíst jim pár apokalyptických veršů. Můj hlas rozsypal nejen jejich odvahu (už sem se zmínil, že v krizových situacích jaksi mluvím jen Abyssalem?) ale též jejich ubohé zbraně, čím oněch prvních pět ničemů dalo ruce na ramena, krysí muž převzal ukradený svazek a utekl a Millus uspal onu temnou postavu, ze které se vyloupl velmi ctnostný Ifrit. Zbytek „hrdlořezů“ prchl, neb to přeci jen byli obyčejní najatí otroci. Jednoho z nich jsem sice vzal s sebou po souboji do hospody na žejdlík, na nějž nás pozval Krupe, avšak došlo mi, že moc informací z něj nedostanu, tak jsem mu zanechal pár zlatých a poslal jej pryč.
Pan Krupe byl neobyčejně vděčný a hostil nás nejen jídlem, ale i superlativy a svou mohutnou osobností. Nás však zajímalo jediné – náš zajatý Ifrit, kterého bylo zapotřebí vyslechnout a vyčistit, kde se nachází jejich tlupa a kde je náš alchymista. A Ifrit hovořit nechtěl – na svou čest nám nechtěl nic prozradit, dokud Hashirama nepoužil metodu, jež mě bude slastně strašit ještě hodně dlouho. Říkali tomu „židle bez sedadla“ a „kladivo do koulí“. Bylo to strašné a …. a účinné. Chtěl jsem přispět do výslechu svými výhružkami, avšak přeci jen kladivo do koulí bylo účinnější. Nemohu si však odpustit krásnou vzpomínku – abyste pochopili, Ifrit mluvil v mě neznámém jazyce a Hashirama tak musel všechno překládat:
Já: „Tak mu řekni, že jestli nám nepoví, kde je jeho sestra, zavřeme ho do místa, kde věčně prší, nebo je tam neustále mlha!“ Hashirama: „Ah, počkej, ty myslíš Vodní sféru?! Ooo, to je kruté.“ Já: „Ehmm…já myslel Absalom (Anglii), ale budiž!“
Mno, každopádně z Ifrita vypadlo že má sestru a že ta se schovává v jednom přístavním skladišti. Už už sme byli na odchodu, když na dveře zaklepali nějací holomci, že jdou dovnitř. V mžiku jsem zastínil mučeného Ifrita svým tělem a melodramaticky křičel na celou místnost: „… a proto kajme své duše, neb jak proroctví praví, mrtvé krysy a vodní záplava se budou linout našimi městy, což bude znamení blížící se Apokalypsi. Spaste své duše, bratři a sestry!“ Ti dva si pro sebe něco mrmlali, že hledají nějakého uneseného kohosi a pak se nás zeptali, co tu děláte. Vehementně jsem jim vysvětlil, že jsme uctívači blížící se apokalypsi a že připravujeme svá těla i duše na tuto slavnou událost. Vypadali nadšeně a zaujatě, avšak když se dověděli, že iniciace spočívá ve svlékání a ranách do varlat, rychle utekli pryč…hihí.
Neváhali jsme téměř ani chvíli, sbalili svoje saky, paky, já si přivolal svou milovanou kobylu, naložil zmučeného a brečícího ifrita na její zadek a vyrazili jsme houfně před skladiště. A všude byla temnota, běhaly krysy, tekly proudy vody a neustále lilo. Ještě krásnější však na tom byly občasné hromy a blesky, které protkávaly zčernalou oblohu a dodávaly Absalomu esotericky temný nádech.
Skladiště bylo kupodivu opravdu obyčejné. Prostě větší domek ze dřeva, a takový ty věci. A moji přátele – wow, to sem je přijal hodně rychle … asi mě obměkčilo to mučení…hihíí – chtěli vzít budovu stečí. Avšak já, po určitých incidentech v Kaer Maze, opravdu nemusím jakékoli vyvražďovací manévry. Vždycky si pak musím všechno zašívat a čistit…a je to hrozná práce. Tak jsme přišli s jinou taktikou. Nasadil jsem si na obličej masku v podobě mrtvolné lebky, vytasil svou kosu, připravil Ifrita na zadku své Beatriche, půlorkovi podal svůj svitek Mlžného Mraku a ostatní poprosil, ať mi otevřou dveře:
Drama:
Bylo temné bouřlivé odpoledne. Všude kolem se hnal vítr, který křičel hlasy tisíce zemřelých, jež přinášeli verše o blížící se zkáze. V opuštěném skladišti byla tma, jen jedna žena a její pohůnci zde cosi řešili haleni bezpečným pláštěm temnoty. Když tu náhle se mlha drala pod dveřními spáry a za masivními dřevěnými vraty se ozývalo ržání pekelného koně! Všichni v budově ustrnuli a naslouchali hrůzostrašně cvakajícím kopytům! Když tu náhle! Vrata stodoly se prudce rozevřela a ve světle udeřivšího blesku, přicházející na mlžném oparu, kráčel dovnitř ON! Jezdec apokalypsi! Byl halen v černém plášti, na hlavě hrobnický cylindr zdobený kamejemi a místo obličeje kostěná hlava! V ruce majestátně svíral kosu smrti a na hřbetě svého černého oře přinášel povadlé tělo Ifrita. Nakráčel hrůzostrašně do středu stodoly a kosou ukázal na nevěřícně vystrašenou ženu, jež na něj zbytečně mířila kuší. „Já jsem zvěstovatel konce všech dní!“ rozehřměla se postava na koni „a přišel jsem si pro to, co je mé! Vydejte mi to a možná ušetřím vaše prachsprosté duše!“ vzepjal se na svém koni, až tělo ifrita spadlo bezvládně na podlahu. Žena, když spatřila ležící tělo svého bratra, neštěstím vyjekla: „Ach ne! Kdo jsi?!“ zeptala se roztřeseně. „Já jsem Augur, zvěstovatel apokalypsi a hnáč duší mrtvých těl. Dnes je má role ovšem důležitější!“ Jezdec máchl rukou a před ženu dopadla na zem věštecká karta nesoucí obraz Inkvizitora. “Dnes jsem přišel pro to, co je mé! Kde je můj deník?!“ zeptal se hromovým hlasem. Vyděšená žena neustále hleděla na svého bratra. „Řeknu ti to, když mi vydáš mého bratra!“ pravila. A muž s kosou byl ochoten její návrh přijmout. A tak žena vypověděla, že ona kniha, kterou hledal, se nachází na obrovské Tienské lodi v přístavu. Jezdec byl spokojen, a jak na mlze přišel, tak do mlhy i odešel. Tak přišla zkáza mezi Ifritský lid, který se opovážil narušovat životní harmonii Pathfinderů!
Jen co se za mnou zavřela vrata, uslyšel jsem výstřeli na deseti kuší, které nejspíše zabili jednoho z neúspěšných dívčiných špehů. A v tu chvíli mi to došlo. Byli tam celou dobu! Seděli u stropu s nabitými kušemi a čekali, až tam vejdu, aby mě mohli zabít – a já to přežil…muihí. Začala se mi třást ruka a měknul mi hlas, avšak snažil jsem se nedat na sobě nic znát a vedl jsem své druhy k velké lodi.
Na palubu jsme se museli dostat pomocí provazů, neb loď byla obrovská. Jako byste postavili měšťanský dům na adekvátně velké tělo lodi! Neuvěřitelné! A ty nádherné praskliny ve vyřezávaném dřevě, zanedbaně potrhané plachty, vybledlé barvy a piskot větru, který se dral každou neopravenou spárou, jakoby do Absalomu připlula loď duchů a vábila mne na svou palubu!!
Na palubě nás již očekával onen krysí muž. Řekl nám, že v podpalubí je jeho pán, který je příliš starý a jediné, oč stojí, je vidět zrození svého vnuka – za pomocí alchymistické knihy z proroctví, samozřejmě. Snažili jsme se celou věc lysákovi rozmluvit, ale marně. Proto jsme naběhli dolu do podpalubí a viděli celou scenérii probíhajícího rituálu naživo. V holém obřím podpalubí ležela v jednom rohu těhotná žena při porodu s porodní bábou, uprostřed východní stěny se vznášel prastarý Tienský muž na sklonku života, obklopený rudou prazvláštní energií krevního základu. Za ním, za pomoci mohutného knižního svazku, prováděl rituál náš alchymista a celou scénu hlídal onen krysí mnich.
Řeči zde bohužel nezabíraly, a tak jsme se snažili rituál překazit. Millus s Hashiramou se snažili zničit knihu a překazit tak rituál, ale to jim nevycházelo. Hashirama hodil kopí po alchymistovi, ale ten se jen sesunul raněný na zem a rituál začal vysávat životní energii i z něj. Takže zase nic. Navíc se museli bránit útokům onoho malého mnicha. Quinn s Tellaiou se starali o rodící ženu a já se jal zoufale přerušit rituál. Vysál jsem poslední kapku života z onoho staříka, avšak krevní stvoření stále čerpalo svou sílu ze zbylého alchymisty. Tak jsem tedy alchymistovi rány zacelil a čekal, co se stane.
A ono se stalo. Krysí muž přestal bojovota, neb po smrti svého pánu už k němu prý neměl žádné další závazky. Ona krevní kaluž, jež se vznášela ve vzduchu, zhoustla, když se rituál přerušil, neb již neměl z koho čerpat sílu, a vyrazili vstříc dítěti. Quinn neváhal a do cesty krvince nastrčil porodní bábu. Krvinka se do báby vstřebala a začla z ní vysávat život a bobtnat a krystalizovat skrze její praskající kůži. Navíc se dítě začalo dusit. Dopomohl jsem tedy hladšímu porodu a dítě z matky vytáhl téměř bez následků – Hashirama musel matku zachránit magickým lektvarem, jinak by zemřela.
Jakmile začalo dítě brečet a zdálo se vše zachráněno, pan Krvinka vystřelil z báby a letěl na dítě. Tu mu do rány skočil Millus a zažil stejné utrpení jako ona porodnice. Napadlo mě něco zoufalého. Když se pan Krvinka urval i z Milluse, chytil jsem jej do hrnce na vaření, který s sebou nosím, a než se stihl Krvinka dostat z tohoto, hodili jsme hrnec i s obsahem do Hashiramova bezedného vaku!
Konec dobrý, všechno….eeeeh, ne, ne, ne. Kdepak. Když už se zdálo vše v klidu, vtrhli na loď vyslanci z Tienu, kteří chtěli dítě zabít, neb věštba předpověděla, že ono dítě jednou zničí celé císařství. Hashirama se jim postavil do cesty a když se oni dověděli, kdo Hashirama je, uklidněně loď opustili, neb znali Hashiramova druhého bratra, který dělá momentálně diplomatického úředníka pro jejich Císaře a Osirion. Hashirama zůstal stát, jako socha s upadlou čelistí. Jenže pak přišlo to pravé peklo. Co s dítětem? Naše skupinová hádka trvala asi hodinu. Každý měl jiný názor! „Zabít! Dát matce! Dát krysímu muži (který se sám nabídl, že jej vychová v ústraní)! Udělat z něj pathfindera! Nechat ho s matkou volně jít! Zabavit jim loď! Zaměstnat je!“ Pořád a pořád dokola. Nevydržel sem hlasy mých druhů, které se míchaly s hlasy všech mrtvých, kteří na mě neustále promlouvají, a musel sem se zachovat jako ten, kdo má nad životem dítěte momentálně největší moc (a úděl), neb jsem jej přivedl na svět jako porodní dědek. Vzal jsem jej do náruče a vytáhl své věštecké karty.
„Tak maličký. Jeden osud, jedna karta. Ať Pharasma a sféry rozhodují.“ Vytáhl jsem kartu z balíku a podíval se na ní. Jak nečekané! Dal jsem dítě do rukou krysího muže a popřál jim hodně štěstí. Ženu jsem dal zaměstnat u přeživšího alchymisty. Sbalili jsme onu knihu a vrátili se do lože. Jako bych cestou slyšel Krupeho hlas „proč ste neřekli? Mohl sem vám dát kopii…“, avšak hlasy mých všudypřítomných mrtvých přátel mě slastně ušetřily této rány.
Ach, síla osudu! Jak je skvostná! Jak je spletitá! Jak je neuchopitelná! Ptali se mě Pathfindeři, jakou kartu jsem tomu chlapci náhodně z balíku vytáhl. A já jim ji ukázal: „Přeživší“
