Má nejdražší milejdy,
jak je mím dobrým zvykem, píši Vám co nejdříve po návratu z další mé výpravy ve službách mích nových pánů, Hledačů cest. Bylo tomu sice již déle, než je mi milé přiznat, co jsem se naposledy ozval, nové okolnosti však žádaly i nový, mnohem intenzivnější, trénink a nabytí praxe v oboru.
Je těžké nějak konkrétně popsat venture kapitána, který nám misi v počátku zadal. Byl to trpaslík, tím jsem si zcela jist, jeho matka se ale nejspíše spustila s kovadlinou a psacími potřebami a toto těžké trauma z dětství v něm vyvolalo zálibu v temných kobkách, kam si nás pozval. Situaci nebylo těžké a popsat a tak to zvládl bez zbytečného zdržování i trpaslík. K našemu pohodlí jsme získali magický kámen, který nás měl dopravit zpět domů, byl nám přislíben přesun na místo, došlo k varování ohledně tamních poměrů a i tak jsme stihli temné kobky proměnit v koňský trh a škudlit každý měďák a tahat z trpaslíka nejen rozumy, ale i prostředky. Nebudu zabíhat do zbytečných detailů. Zkrátka jako obvykle. A taky jsme dostali to nenaplněné proroctví.
Dozásobili jsme se, nechali se přenést do Worldwoundu a zkusili se dozásobit znovu na vyčerpané domobraně. Worldwound, strašné místo. Díra ze které na svět leze ta mrzká démonická cházka, která je tak slabá a ubohá, že to vlastně jinak ani neumí. Je to hotové peklo. Věřte mi, probrali jsme to s místními. Do pekelné ohrady, bylo tam horko jako v pekle a kdyby mě tak pekelně nepálilo dýchat místní vzduch, myslel bych si, že jsem během přenosu umřel a dostal se do pekla, ale pro tyhle lidi to byl domov a všude dobře, doma nejlíp, pokud to není peklo, protože žít v pekle, to je peklo.
Místní mají mizerný smysl pro humor a najít s nimi společnou řeč je skutečně zapeklité.
Světe div se, skutečně jsme zpoza pevnostního komplexu vyrazili do pekelné jámy, kterou obklopoval a pokochali se scenérií po níž se prolétali taková malá stvoření, které mi nedovolili sestřelit a prohlédnout si blíže, procházeli zde nakažení, které mi nedovolili zastřelit a podívat se blíže a na obzoru se proháněly víry kdovíjaké energie a bytostí, které bych asi nechtěl vidět ani blíže a zastřelené.
Bylo trochu zvláštní vzpomenout si na sběr vzorků, když jsem viděl monka dělat to samé, ale kdo jsem, abych ho za to soudil. Byla to opravdu jen bokovka u té bezedné řeky v níž se něco intenzivně hemžilo a kroutilo, nemluvě o snaze kličkovat mezi jednotkami démonů pod různými standartami a to přímo do písečné bouře. Písečné bouře tvořené žhavými oharky a popelem. Právě díky vzájemnému odporu mě a silného větru jsem se prozíravě chytil provazu a jeho druhý konec dal našemu jalovému paladinovi, čímž jsem mu nevědomky zachránil život. V ten pravý okamžik jsem společně s tím drowem začal remcat a kdo by to byl tušil, válečníci v těžkých zbrojích a monk v trenkách zahučeli do tekutého písku.
Zachránili jsme paladinovi život. Já a drow. Víc vědět nepotřebujete. Moc se omlouvám.
Smůla se nám začala lepit na paty. Hned po incidentu s přežitím paladina jsme totiž objevili díru v zemi, ve které byla zalezlá ta příšerná ježibaba, ze které všichni dostali hrdinskou erekci a rozhodli se ji zachránit. Ano, hlavně Hashirama. Byl na mě hrubý, když jsem se rýpal v hrobu jejích údajných přátel, i když to vlastně byla spižírna. Všichni kromě drowa, ale o tom jsem Vám už vyprávěl, na mne vlastně byli velice neurvalí a vyčítali mi, když jsem celkem přímočaře vedl konverzaci směrem k možnému faktu, že je to obyčejná kanibalka a příšera a má na krku strašlivý magický požírač duší a nosí si v něm démona a je to čarodějnice a jestli ona je nějaký rytíř, tak já jsem svatý. Div jsme si nevyškrábali oči a stejně jsme ji vzali sebou, stejně ji Hashirama vrátil amulet, který jsem ji tak šikovně ukradl a stejně mě nikdy neposlechnou už jen z principu, že chtějí umřít nějak hloupě a jejich poslední slova budou: „No jo, vlastně.“
Prostě jsme ji vzali sebou dál, do toho městečka, kde měla být stará základna Hledačů cest, na kterou jsem si v dopise pro Vás vzpomněl až nyní. Měli jsme z ní vyzvednout knihy a naše nenechavé prsty se rozhodly prohledat město celé. Našli jsme na mučidlech chlapce a samovar.
To mi nikdy nikdo neuvěří.
V chlapci byla duše ze samovaru. Nebyl to džin. Jalový paladin bohyně KdoVíJak zase dostal hrdinskou erekci. Monk ji taky dostal. Džin splnil monkovi přání. Monk si přál a samovar spolknul jeho duši. Džin se zmocnil monkova těla. Paladin dostal ještě větší erekci. Nestihl jsem paladinovi ukrást samovar. Džin se zmocnil paladinova těla. Džin je vlastně démon Glabrezu. Na monka přišel splín. Glabrezu se skvěle baví a odchází se projít kolem města v novém těle.
Věřte mi a odpusťte mi, ale ani kdybych Vám to nakreslil, nepomohlo by to.
V jalovém paladinovi je démon Glabrezu. Do samovaru se mu opravdu nechce ani za zlaté prase. Naskočilo pár erekcí a myšlenka na to, že z jalového paladina démona Glabrezu vymlátíme po zlém. To naštěstí padlo ještě před tím, než jsem šel démona Glabrezu zaměstnat a ostatní si prohlédli bývalou budovu Hledačů cest. Narazili tam na nějakou další skupinku Hledačů cest, kteří měli stejný úkol, však ještě pohnutější úmysly. Jejich šéf je naštěstí vypekl a Hashirama zjistil, že se odšoural tajným tunelem pryč i s knihami, pro které jsme přišli. Já se mezitím vrátil s paladinem, který chtěl strašně moc potírat zlo, což z jalového paladina snad nikdy tak otevřeně nevypadlo. Málem potřel cházku z konkurenční skupiny a jen proto, že se při jeho slovech všichni chytali za hlavu a rvali si vlasy, nepotřel nikoho z nás. Vyrazil potírat dál a my vyrazili za ním.
Na konci téměř dvoumílového tunelu paladin Glabrezu pozdravil svého ohromného kostěného škorpionomazlíčka a nechal ho být. Škorpion byl tak zmatený, že nás taky nepotřel a my dohnali vykuka s knihami.
Přiznávám se, už si ani nepamatuju jeho jméno, ale jméno jeho šéfa bylo v proroctví a skrz maz v uších se i mím spolubojovníkům dostalo do makovic to, že vlastně mluvil o tajemné sektě tajemné lože a i když jsem vlastně byl nejméně v obraze, měl jsem nejvíce jasno a slovo dalo slovo a paladin začal potírat. Vlastně to bylo Hashiramovo slovo a kývnutí. Paladin Glabrezu, čtyřruký, začal potírat velice svižným tempem. Rozmetl pohůnky, rozmetl formu za kterou se schovával konkurenční vykuk a když ukázal růžky on, vyskočil jalovému paladinovi z úst Glabrezu, celý, sice o něco menší, než pamatuji, ale Glabrezu. Znovu si vjeli do vlasů a byla skutečně nádhera to z dálky sledovat, než Glabrezu vyhrál a my jsme ho rozsekali dřív, než popadl dech.
Získali jsme zpět knihy. Proroctví zůstalo nenaplněné. Odmaskování členů decemvirátu se nekoná. Paladina jsme taky získali. Vrátil jsem mu zlaťáky, které mi paladin Glabrezu dal za to, že ho teleportuju s ostatními do Absalomu. To ho naučí tvrdit o mě jaký jsem zlosyn. Ať si ty drobné strčí za klobouk, já jeho sebemrskačství přiživovat nebudu.
Se srdečnými pozdravy, Váš za hranice pekla věrný služebník,
Quintus