Hlášení ze dne 15. Nethu známé též pod jménem Asmodeův přelud
Účastníci:
Hashirama - blíže známý jako lidský samuraj, pocházející z Osirionu, z tradicionální kovářské rodiny Yamauchi, tedy já osobně Tysuri - blíže známý jako gnómský vyvolávač, pocházející z dalekého Tianu, přátelský tvoreček, který pokud není užitečný sám, tak je užitečným jeho dráček
Quinn - blíže známý jako hobití agent, nesčetných kvalit, ještě jsem neměl to štěstí jej poznat osobněji, ovšem v družince si získal pověst schopného člověka, možná však příliš rýpavého
Allen - blíže známá jako arabská ostrostřelkyně, její schopnosti stopařky a sokolnice jsou, obzvláště na širých pláních, nedocenitelně užitečné
Vamp - blíže známý jako Toragův klerik, pokud mne moje znalosti v oboru religionistických symbolů nezrazují, jedná se o velice svéráznou osobnost, která však pokud jde do tuhého dokáže poskytnout velice silnou podporu
Millus - blíže známý jako lidský mnich od mala vychovaný v Iroriho chrámu, i přestože by jeden předpokládal, že po takovém životě by měl mít svoje emoce dostatečně pod kontrolou objevili se již situace, kdy jsem byl přinejmenším na pochybách
K další práci Pathfinderů jsme přišli prakticky jako slepí k houslím. I přestože jsme jeli lodí do Katapeshe pracovně, mysleli jsme, že pouze odevzdáme osirianské artefakty, které jsme shromáždili v Sedequ a odjedeme se hlásit zpět do Absalomu. Naše rozčarování bylo stejně velké jako rozčarování ventrue captaina Rafmelna, který s námi již počítal na další práci.
Jednalo se o misi v poušti, která byla časově omezená. Totiž, dle legendy se před několika staletími do Katapeshské pouště snesl po velké bitvě bohů Asmodeův herald. Zbytek jeho magické moci byl schopný údolí kam upadl uzavřít do jakéhosi časového vakua, které se zjeví na jeden den jednou za století, a ten den měl právě nadejít. Naším úkolem bylo sejít do údolí, najít krystalového kostlivce, který je jádrem celého problému.
Po drobné promluvě nám byly vyčleněny peníze na nutné náklady s misí spojené, přece jenom nebyli jsme na daný úkol vůbec připraveni, takže jsme drahnou část dne strávili aktivním pobíháním po katapeshském trhovišti, kde je dle zdejších k nalezení úplně vše. Zrána druhého dne jsme se v doprovodu osirianského průvodce Puliho, vedoucího naši karavanu, vydali k ďábelskému údolí. Našemu průvodci se zjevně cesta pranic nezamlouvala a dával to jadrným jazykem Garundu světu na odiv.
Po třech dnech, během nichž jsem si znova připomenul proměnlivé počasí v pouštích jsme se společně s mými druhy dostali na převis nad údolím. Měli jsme necelých šestnáct hodin do půlnoci, abychom misi stihli, a tak jsme neváhali a zamířili jsme dolů, kde na nás čekali vskutku netradiční zážitky a velice tradiční písečná bouře.
Hned první místo, na které jsme narazili se vskutku vymykalo jakémukoliv rozumu. Mezi trojicí mohyl, pravděpodobně symbolizující hřbitov zdejších obyvatel, se nám zjevila malá nemrtvá skupina sestávající se z pár zombií a kostlivců. Co bylo velice netradiční, tak tahle skupina nebyla tak úplně... reálná. Po prvním zásahu zombie jsem zjistil, že se jedná pouze o iluzi, a tak zbytek boje proběhnul vesměs poklidně, až na jisté výjimky.
Po chvíli stopování směrem k epicentru údolí jsme narazili na kyselinovou stopu, která nepatřila ničemu jinému než pouštnímu netvoru známému pod jménem ankheg. Jedná se o škorpionovitého tvora s neskutečně velkými kusadly. Dali jsme se po cákancích tělních tekutin, dokud jsme nenarazili na drobný kráter do země, vypadající jako hnízdo ankhega, který kroužil kolem. Zdálo se, že jej již vyčerpal jiný souboj těsně před námi, a tak jsme mu zarazili ránu z milosti. Ovšem netvor i zraněný netvor byl nebezpečný , a tak nebýt včasného zásahu spolubojovníků by si mne dost možná stáhnul do pískového podloží. Quinn si vypreparoval hlavu tvora jako trofej, což se později ukázalo jako dobrý nápad.
Následně jsme se chtěli vydat zpět k centru celé pouštní bouře, která se nám začala zdát podivná. Vypadalo to jakoby co chvíli měnila směr... a ne snad jenom směr, ale jakoby měnila celkové rozložení celého údolí. Protože když jsme došli k severnímu cípu údolí znova na nás zpoza mohyl vyskočila skupinka iluziorních kostlivců. Quinna, kterému bloudění v údolí a možný úžeh z pouštního vedra způsobily zřejmý mentální kolaps, nenapadlo nic lepšího než tohle místo označit velkou dírou do země vedle mohyly, zatímco my ostatní jsme došli k závěru, že pokud se vydáme opačným směrem do místa, odkud jsme vyšli, jistě dojdeme někam jinam. A měli jsme pravdu.
Po bloudění v písečné bouři jsme narazili na drobnou osadu, kterou strážila stvoření, která svou konstitucí připomínala podivné humanoidy. Po štěkavém pozdravu a následné vrčivé obecštině mi svitlo, o koho se zřejmě bude jednat. I ventrue kapitán v Katapeshi říkal něco o psích lidech, o nichž ho informoval jediný přeživší z tohoto údolí, který se stihnul během jednoho dne ve zdejších podmínkách pomáct. Ihned se mi potvrdilo, že šlo o primitivní gnolský kmen, který neskutečně pozitivně přivítal novinku, že jsme ankhega, který je dlouho sužoval, přivedli ke konci jeho dní. Pozvali nás do osady, kde jsme je informovali o možnosti opustit údolí, kterou obratem využili k neuvěřitelně rychlému exodu do země zaslíbené... zpět do normálního světa. Nám ještě před svým odchodem poradili, jak se můžeme dostat ke krystalovému kostlivci. Máme se od lebky na mohyle u nemrtvých dát směrem doprava.
Posilněni naším zjištěním jsme se vydali, doufaje, směrem k mohylám. Ovšem ještě před nimi nás čekala velice nezvyklá návštěva ve velice nezvyklém sídle. Na obrovské skále, která se před námi objevila se vyhříval obří měděnný drak zvaný Enkedu, který po devíti stoletích, které v přeludu strávil již nebyl zcela úplně při smyslech. Vypadalo to, že je docela poblázněný a zřejmě i drobet paranoidní. Po dlouhém výkladu uvnitř jeho doupěte jsme se dozvěděli, že má v doupěti nevítané návštěvníky, kterých potřebuje zbavit. Jednalo se o dvě obrovské stonožky, vyhladovělého polárního medvěda a pár šípových žab. Trvalo notnou chvíli než jsme složili polárního medvěda, ovšem bez znatelnějších problémů jsme drakovy již nezvané hosty vystrnadili. Ten nám vně svého doupěte poděkoval a poslal nás směrem, kterým jsme potřebovali jít.
Znova jsme minuli náš již známý rozcestník s kostlivci a zombiemi, kterým jsme se bez okolků vysmáli a dali se napravo směrem od lebky posazené na mohyle. Tento směr nás chvíli před půlnocí zavedl na místo, které jsme celý den hledali a potřebovali nutně najít. Kdyby jsme nevyřešili náš problém, zůstali bychom v přeludu po další století a nejspíše se zbláznili stejně jako Enkedu. Krystalový kostlivec, bývalý herald asmodeův seděl v tureckém sedu na obrovské květině, která pulzovala silnou magickou aurou, zjevně z něj vysávala jeho zbytkovou magickou energii a udržovala celé tohle podivné místo v pohybu. Ovšem to nebylo jediné živé na celé téhle písečné scénerii. Kolem květiny kroužili impové, kteří když zjistili, co máme v plánu udělat, dali se na útěk, zřejmě povolat posily.
Po krátké konverzaci s Vampem jsme dospěli k tomu, že tohle je okamžik, kdy bychom měli použít svitky z katapeshského trhu a obratem je oba na mne seslal. Ihned nato se ke květině přiblížil velký fousatý démon, který neměl žádného jiného úkolu než nás zradit od našeho cíle. Iniciativní Millus se s ním dal do souboje, avšak hrdinně padnul po silné soupeřově ráně. Ve spáncích mi začala divoce pulzovat krev. V danou chvíli pro mne nebylo jiného soupeře nežli vysokého démona.
Quinn se mezitím rozeběhnul po výstupcích na květině směrem k našemu cíli nahoře a od rarášků mu pomáhal Allenin orel.
Zatímco se za mými zády ozývalo Tysuriho podpůrné zaříkávání a Vamp se snažil z mrákot pomoci zle zraněnému Millusovi, sprintem jsem dorazil k démonovi, kterému jsem uštědřil těžkou tržnou ránu iaidem, rychlým sekem samurajských mistrů. Moje zbraň citelně démona zasáhla, v břiše po ní zela obrovská vypálená díra a zdálo se, že démona nebolí o nic méně než mne bolel následný zásah jeho kúsou, kterou mi způsobil nemilé zranění pekelným ohněm.
Quinn zatím stihnul vyběhnout nahoru na rostlinu a možná až příliš rychlým pohybem srazil krystalového kostlivce dolů na zem, kde se roztříštil na spoustu malých úlomků. Chvíli po něm za ním vzduchem pádil i rozlétaný půlčík.
Za mými zády zatím dokončil zaříkávání Tysuri, díky němuž jsem se s divokým šklebem mohl podívat fousatému démonovi do očí přímo v jeho úrovni. Rychlým sekem vedeným zezvrchu směrem přes jeho trup jsem mu zasadil osudnou ránu a udiveně se skácel k zemi.
Drobnost, které si stihnul povšimnout Quinn a kterou na nás všechny řval za letu byla ta, že se květina začala povážlivě rychle uzavírat, značíce, že se nezadržitelnou rychlostí blížila půlnoc. A tak během posledních pár vteřin jsme sesbírali co jsme mohli z krystalového kostlivce a porozdávali všem členům skupinky. V poslední sekundě jsem stihnul hodit krystalovým úštěpkem po Millusovi, který by jinak měl celé století v přeludu na to, aby se stal pravým zenovým mistrem.
No a i díky tomu jsme z přeludu vyvázli živí a zdraví. V rámci možností. Vampovi trvalo pár dní cesty na velbloudech než dokázal pomoci Millusovi ode všech pekelných zranění způsobených démonem. Po dalších třech úmorných dnech na poušti jsme doputovali zpět do Katapeshe, kde jsme odevzdali zbytky krystalového heralda Asmodeova.
Sláva Desíti!
Sepsal Hashirama Yamauchi