Magie Imaginace

 

„Ještě jednou, dobrý den!“ pozdravil a mírně se uklonil mladý muž v kostkované košili, stojící na menším pódiu. Bylo mu tak kolem osmadvaceti a jeho přízvuk rozhodně nebyl místní, avšak jeho čeština byla výtečná. „Jmenuji se Robert Freespirit a jsem inženýrem kybernetiky a informačních technologií. Zde, můj kolega je doktorem psychologie z Univerzity Karlovy, pan Martin Kučeřík“ poukázal na vedle stojícího postaršího muže v tvídovém saku se záplatami na loktech. Ten si prohrábl prošedivělé vlasy a vlídně pozdravil: „Dobrý den.“ Posluchárna byla naplněna souborem dvaceti lidí různého věku, od osmnácti do padesáti let. Osm z nich tvořily ženy.  Všichni pozorně poslouchali, co je čeká v oné posvátné výzkumné místnosti. Jistě, slíbili jim 100Kč na hodinu, ale o jaký výzkum se jedná, se teprve dozvědí, neboť titulek hlásající „Hledáme dobrovolníky pro výzkum lidské imaginace.“ je mnohoznačné. Naštěstí, vycouvat mohou kdykoli i v průběhu výzkumu – samozřejmě bez výplaty.

 

„Vítám vás na našem výzkumu Imaginace.“ Pokračoval pan inženýr. „Ještě než začneme se samotným popisem toho, co budete dělat a co od vás bude očekáváno, rád bych připomněl slib o mlčenlivosti, který jste podepisovali při příchodu. Neradi bychom, aby se jakékoli podrobnosti o tomto projektu dostali na veřejnost, proto prosím, abyste si vše nechali pro sebe. Nemusíte se bát, nehrozí vám žádné nebezpečí, jen náš výzkum je ještě v základu a nechceme, aby nás někdo kopíroval. To jistě pochopíte.“

„A naše peníze?“ vykřikl dlouhovlasý mladík s tričkem s nápisem „Crit happens“ pod vytištěným obrázkem dvacetistěnné kostky, jejíž hozená hodnota byla zvýrazněna na čísle jedna.

„Ah, jistě. Finanční odměnu obdržíte přímo na vrátnici, až budete odcházet.“ Hbitě reagoval pan Freespirit , mnouce si svou pravou dlaň. „Takže, abychom se dostali k věci. Jakmile zde skončíme, odvede si vás zde pan doktor do vedlejší místnosti. Tam vás rozdělí na 4 skupinky a usadí do křesel. Pro každého z vás je tam přichystána takováto helma.“ Sáhl do šuplíku katedry a vyndal z něj cosi, co připomínalo leteckou helmu s tlustými příklopnými brýlemi. „Toto je naše projekční zařízení. Helmu si takto nasadíte na hlavu a přiklopíte hledí. Tyto brýle jsou vlastně monitor, do kterého vám bude přenášen obraz. Zbytek helmy slouží k monitorování vaší mozkové aktivity. Zařízení je schopné vnímat i signály z vašich motorických center a přenášet je přímo do systému. K čemu je to dobré, to si vysvětlíme záhy.“ Pan inženýr si sklopil hledí, vytáhl mikrofon z postranice helmy a připojil kabeláž do docku v katedře. V tu chvíli zhasla světla a za ním se na plátně objevil obraz ze zapnutého projektoru, na kterém se zobrazovala travnatá pláň zakončená útesem s výhledem na nekonečný oceán.  Slunce se vznášelo nad obzorem a halilo celý výjev do lehce oranžového nádechu. Vše bylo až téměř nepříjemně realistické. „Vaaau.“ Rozlehlo se posluchárnou.  „Hej, Full-HD. Super!“ Komentovala obraz již známá firma.

Freespirit se pousmál a dále hovořil: „Na brýlích vám bude projikována naše….počítačová hra.“ Mávl rukou na obraz za sebou. „V této hře budete všichni hrát skupiny dobrodruhů, které putují právě tímto světem. Konkrétní příběh vám bude během prezentace vyprávět zde pan doktor.“ Kučeřík se zatím posadil za katedru a vytáhl si štos papírů ke čtení. Robert se posadil vedle něj s helmou na hlavě a obraz na plátně se dal do pohybu. „Jak jsem vám říkal. Naše zařízení snímá signály z motorických center a to, co teď vidíte na projekci, je vlastně výsledek tohoto snímání. Stačí si jen představovat chůzi, čip vyhodnotí signály vedené do vašich končetin a převede je na pohyb ve hře. Samozřejmě to chce trochu cviku a nevyhnete se záškubům vašich svalů, ale od toho je tu náš psycholog, aby vás instruoval a řekl vám co a jak.“

„Jistě. Celý proces bude doprovázen mým skrovným hlasem. Nemusíte se ničeho obávat. Navíc máme krásných třicet minut na vyzkoušení.“ Odvětil Kučeřík a dál se věnoval papírům. Sál vypadal nadšeně, alespoň co se týkalo lidí pod třicet let. Zbytek jen tupě sledoval obrazovku a lámal si hlavu nad tím, jestli to zvládne.

 

„Ještě zbývá poslední věc.“ Inženýr vyndal ze šuplíku katedry jakýsi malý dálkový ovladač se třemi tlačítky. „Toto je zařízení pro akce. Není to nic složitého. První červené tlačítko je útok.“ Čudlík zmáčkl a na obrazovce diagonálně prosvištěl meč. „Což je zároveň i tlačítko akce. Sbíráte jím předměty, otevíráte dveře, potvrzujete věci z inventáře, atd.“ Některým posluchačům začaly zářit oči. „Druhé, modré tlačítko, je obrana.“ Opět zmáčkl a levou půlku plátna zakryl kovový štít. Některým posluchačům začaly oči blýskat. „No a poslední zelené tlačítko je inventář.“ Opět zmáčkl a na horní liště se zobrazila lišta s vybavením postavy. „To chci domu!“ Zahučelo z několika míst sálu. „Heh, nebojte.“ Usmál se inženýr: „Pokud proběhne výzkum jak má, nejspíše se budete moci těšit na toto zařízení ve formě domácí konzole.“ Sál naplnil potlesk všech zúčastněných.

 

 „A abych přešel k hlavní věci, kterou budeme chtít od vás.“ Pan psycholog si nalistoval ve štosu papírů a na projekci se postava otočila směrem k hlubokému lesu. „Vaším nejtěžším úkolem, kvůli kterému vlastně celý tento výzkum probíhá, bude tvorba postav za pomoci vaší imaginace, neboli představivosti. Pan doktor bude předčítat popisný text a vašim úkolem bude využít maximální potenciál vaší představivosti k tomu, abyste společně dotyčnou bytost vytvořili. Předvedeme.“ Inženýr se usadil v křesle a Kučeřík začal předčítat text: „Přímo před vámi přistál z nekonečných oblaků mohutný drak. Je celý černý a velký jako rodinný dům.“ Na projektoru se před postavou začínal zhmotňovat mohutný černý oblak. Bylo vidět, jak se hromada pixelů černé, šedivé a stříbřité barvy snaží zformovat do jednotného útvaru, jež se jim snažil Robert vtisknout pouze usilovným soustředěním. Sál ztichl tak, že by bylo slyšet spadnout na zem lidský vlas. „Stojí před vámi na čtyřech mohutných nohách a jeho tělo je pokryto černými blyštivými šupinami, tvrdými jako adamantium.“ Oblak se pomalu formoval do kýženého tvaru. Nejprve chabé kouřové odstíny, poté nastoupila tvorba šupin a náznaku křídel. „Má gigantická blanitá křídla v rubínovém nádechu a jeho hlava, zasazená na dlouhém krku, je poseta rohy starými, jako lidstvo samo.“ Vykreslování postupně sílilo. Již bylo možné přesněji identifikovat zvíře, které se zhmotňovalo na obrazovce. Jeho kontury byly čím dál živější a zdálo se, že začínal jevit i známky života. Černý drak se na plátně protáhl, roztáhl mohutná křídla a hlavou se přiblížil k hrdinovi. Bylo vidět, jak se jeho hlava dokresluje a nabývá posledních detailů, jak Kučeřík končil svůj popis: „…a jeho zuby jsou dlouhé a ostré jako břitvy. Jeho pohled je dech beroucí a jeho temně rudé oči prozrazují jeho nevyčíslitelný věk a moudrost.“

 

V sále bylo ještě chvíli ticho, když program dokončil tvorbu draka, který se momentálně tyčil na plátně, skoro jako živý. Jakoby někdo otevřel okno do jiného světa, aby se mohli dotyční očkem podívat na zázraky přírody jinde nevídané. Projekce skončila. Pan inženýr si sundal helmu, s úsměvem se podíval na kolegu, vstal, rozsvítil a pravil: „Nuže, to by bylo pro začátek vše. Víte co vás čeká, tak prosím opusťte své lavice a následujte pana doktora Kučeříka. Děkuji za pozornost, a pokud nemáte žádné otázky, na viděnou.“ Ohromený sál otázky neměl. Jakoby se světlem probudil ze snu. Následoval daleko procítěnější potlesk a všichni probandi již kráčeli za psychologem, který je vedl do výzkumné místnosti. Pan inženýr si to namířil rovnou do operační místnosti ke svým monitorům a počítačům.

„Tak jak to šlo?“ otázal se muž čekající v řídící místnosti. Seděl na křesle, nohu přes nohu a ruce na hrudi založené. Na sobě černý oblek s bílými pruhy a tmavě zelenou košilí. Místo saka dlouhý zelený brokátový kabát. Jeho hlas byl decentně tlumený a klidný, jakoby měl celou věčnost na takovéto testy.
„Jako pokaždé. Úžas, nadšení, pár lží o budoucích konzolích a pak už si je převzal Kučeřík.“ Rozhodil Robert unaveně rukama. „Kdy už tohle skončí?“
„Až jich bude dostatek.“ Pravil uklidňujícím, avšak nezlomným hlasem muž v křesle. „Víš, že na to mám pouze jeden pokus. Musím mít jistotu.“
„Jistě…chápu.“ Odkývnul Robert smířeně a mnul si svou pravou dlaň. „Takže, asi abychom začali, že?“
„Budeš-li tak laskav…“
Pan Freespirit usedl ke stolu s počítačem a pěti monitory a spustil program. Na jedné obrazovce mu naběhl interface pro správu hry a na ostatních čtyřech byl kamerový záznam, na každém monitoru vždy jedna pozorovaná skupinka. Dále pak nechal roztáhnou žaluzie, které odkryly výhled do místnosti s testovanými subjekty. Sklo bylo samozřejmě z druhé strany neprůhledné. Probandi byli již rozděleni do čtyř skupin, kdy každá seděla ve skleněné zvukotěsné buňce, a seznamovali se s fungováním helem a ovladačů. Pan Kučeřík seděl za svým pracovním stolem a měl krásný výhled na všechny probandy…a oni na něj. Mluvil k nim skrze mikrofon a reproduktory v jejich helmách. Robert jim jen zapnul tutoriál a sledoval, jak si jednotlivé týmy povedou. Z reproduktoru na stole zněl Kučeříkův hlas: „Nyní se prosím uvolněte ve svých křeslech a stáhněte si hledí…“

„Kolik bys jich dnes typoval, Roberte?“ muž v zeleném kabátu se zvolna procházel po místnosti a sledoval dění za sklem.
„Řekl bych tak čtyři…ale doufám, že víc. Subjekty se jeví relativně vnímavé.“
„Heh, subjekty…“ Smutně se muž pousmál. V jeho ruce se objevila zlatavá mince, kterou si přehazoval mezi prsty, jakoby byla mince k jeho ruce přitahována magnetem. „Doufám, že máš pravdu. Stačilo by jich tak pět … šest, a mohli bychom přejít k poslední fázi.“ Otočil se na Roberta a jeho obočí se nadzvedlo ve snaze projevit trošku více radosti a sounáležitosti.
Robert se na oplátku pousmál a pro štěstí zkřížil ukazováčky a prostředníčky na svých rukách a snad i na nohách.

Probandi se kroutili ve svých křeslech a máchali rukama s ovladači, jak si zvykali na program. Bylo náročné chtít chodit ve hře, ale zároveň nehýbat končetinami v reálu. Zvláště staršímu osazenstvu se zrychlil tep, potili se a snažili se přijít věci na kloub. Do půl hodiny se ale nakonec šelest v sále utišil, subjekty s sebou přestaly zmítat a zdálo se, že vše je na nejlepší cestě ke spuštění hlavního programu.
„Výborně.“ Pochválil uznaně Kučeřík osazenstvo. „Nyní bude tutoriál vypnut a přejdeme k hlavnímu bodu programu. Poprosím vás naprosto se uvolnit. Zkuste již nad věcí příliš nepřemýšlet a věnujte se hlavně mému hlasu.“ Před očima hráčů se zobrazila tma, jak se tutoriál vypnul a v sále nastalo hrobové ticho.

 

„…vaše oči jsou zavřené a cítíte se naprosto uvolněni. Nyní si představte sami sebe, jak stojíte v prázdném černém prostoru před dřevěnými dveřmi. Chytáte za kliku a otvíráte dveře, za nimiž jsou schody vedoucí dolů, do temnoty. Nebojíte se a kráčíte dál, schůdek po schůdku a s každým krokem, jako byste byli více a více obráceni sami do sebe. Kolem vás zní uklidňující hlas, který vám na každém schodě říká HLOUBĚJI a HLOUBĚJI…“ ozývalo se z reproduktorů uspávajícím tónem.

„Doriane…Doriane?“ volal Robert muže v zeleném kabátu, který byl zahleděn do zatím neaktivního portálu tvořeného z cívek, s čirými krystaly uprostřed, a magnetů na kovové konstrukci ve tvaru oválného zrcadla o výšce jednoho metru. Po vnitřních okrajích konstrukce byla připevněna malá zrcadélka a čočky směřující do středu portálu. Přístroj byl napájen silnou kabeláží vedoucí k centrálnímu serveru a k zásuvkám.

 

„Ano?“ probral se muž zvaný Dorien a zaujatě se otočil na svého přítele.

„Právě začala hypnóza. Máme dvanáct hypnabilních subjektů. To je velmi dobrý začátek.“  Hondotil inženýr z grafů na monitoru.

„Výtečně. Přeneste je tedy do světa, uvidíme, jak se chytí.“

„Zahajuji načítání grafického rozhraní a enginu.“

„Nyní otevřete své oči a vítejte v Golarionu.“ Pan psycholog si přečetl instrukce na svém monitoru a nalistoval ve svých papírech příslušnou stranu, ze které četl herní popis. Lidé se v křeslech začali mírně chvět a škubat končetinami, ovšem žádné známky dezorientace či smyslového přepětí senzory na jejich tělech nezaznamenávaly. „Jste členy organizace zvané Hledači cest. Vaší každodenní prací je hledání starodávných artefaktů, objevování a sepisování historie měst, států a kontinentů a řada dalších dobrodružných prací, kterými vás vaše organizace zaměstnává. Za každého z vás odpovídá váš kapitán, který se o vás stará, přiděluje vám úkoly a jemuž se osobně zodpovídáte. Zároveň jste rozděleni do skupin proto, že každá vaše skupina představuje menší zájmovou frakci, pod kterou v rámci celé organizace pracujete. Symbol a název vaší frakce se zobrazuje v levé horní části obrazu.“

Jednotlivé skupiny na sebe hleděly v herní realitě. Prohlíželi se a mávali na sebe, aniž by věděli, kde jsou skupiny ostatních.

„Dnešní den je pro vás výjimečný, neboť právě dnes se koná velký Absalomský závod. Je to soutěž mezi frakcemi Hledačů cest, kdy jste vysláni na dobrodružnou cestu, během které budete čelit řadě nástrah a nebezpečenství. Kdo dorazí na předem určené místo první, toho skupina vyhrála. Zvládání jednotlivých úkolů bude záviset čistě na vaší imaginaci, schopnostech a hbitém úsudku, neboť veškerá monstra, která se vám postaví do cesty, budete muset vyvolat právě pomocí své představivosti, jak vám to předvedl pan inženýr při instruktáži. Také veškeré vybavení, jako jsou lana, pochodně, nože, kompasy, apod. budete zhmotňovat vaší představivostí. Prosím, držte se settingu fantasy a středověké společnosti a jejich vybavení, neboť náš program neumí zhmotnit např. poloautomatickou pušku, atomovou bombu, apod. Pokud nějaký předmět nebude možné vyvolat, program vás o tom informuje velkou ikonou s varováním. Nuže tedy, otevřete své první dveře a přistupte ke svým kapitánům. Hra začíná.“

 

Kdesi ve virtuální realitě se otevřely dřevěné dveře s vyrytými symboly dvou rozestupujících se cest, nad nimiž září polárka – symboly Hledačů cest – a kapitáni uvítali své družiny v sále. Na kulatém stole uprostřed ležela velká papyrusová mapa s vyznačenou trasou. V ní byly zabodány barevné špendlíky s vyznačenými místy se střety. Každý hrdina obdržel svou zbraň a kompas. To nejcennější co mohli mít. Zbraň, která je definovala jako jednotlivce. Meče, dýky, luky a magické hole, identifikující jejich charaktery. A kompas, který symbolizoval jejich příslušnost. Příslušnost ke společenství Hledačů cest – symbol reprezentující činy hrdinů před nimi i jejich vlastní. Symbol vedoucí jejich srdce i kroky správným směrem. Čekala je dlouhá, několika hodinová pouť a ne všichni se z ní vrátí živí či psychicky stabilní. Ale taková je již cena za velkolepé věci.

 

„Tak máme první odpadlíky.“ Robert si promnul unavené oči a odpojil první tři hráče. Mladá slečna, čtyřicetiletý muž a student práv si sundali helmy a byli vyvedeni z pokusné místnosti pomocný personálem. U vrátnice jim vyplatili hodinovou mzdu, popřáli jim hezký den a pustili je domů.
„Copak je přemohlo?“ Otázal se Dorian hrající si s tarotem.
„První nástraha. Spadli z toho padacího mostu. Dva z nich nestačili vytvořit lano s hákem, třetího to ani nenapadlo.“
„V pořádku. Jaký je stav skupin?“
„Pět, pět, čtyři a tři.“
„Ucházející. Nějaké zajímavosti?“
„Nepříjde mi. Tedy první i druhá skupina si vedou dobře. Spolupracují, jsou systematičtí a pracují jako tým. Čtvrtá skupina je taková kostrbatá, mají více štěstí než rozumu. No a poslední je čiré zoufalství. Nemyslím si, že by to vůbec dokončili.“
„Jistě, jistě, ale myslel jsem zajímavosti. Něco neobvyklého, či tak.“
„Systémy nic neukazují. I když…“ Freespirit si vytáhl na zvláštní monitor skupinu číslo dvě a sledoval jejich pochod. „Tento muž by se dal označit za zajímavého.“
„Hm?“ Muž v zeleném kabátu přešel blíže k monitoru.
„Je na svůj věk velice pohotový. Navíc, jeho imaginativní složka vykazuje mírnou odchylku od průměru směrem k plusovým hodnotám. A celkově si velmi rychle ustanovil vůdčí autoritu skupiny.“ Robert přejel myší do složky počítače a vytáhl si osobní profil Filipa Petrovského. Muž, 46 let, učitel filosofie na UK. Nezadaný, bezdětný. Ostatní body byly vyplněny jen stroze a prakticky nic neříkaly.
„Výborně. Kdyby měl nějaké problémy, tak mu zkus trochu pomoci. To jsou lidé, které hledáme.“
„Dobrá, ale nebude to nápadné?“
Dorian se opět pousmál „Je nabíledni bys to učinil nenápadně.“
„Jak jinak. A copak ses dověděl?“
„Prosím?“
Inženýr poukázal na rozložené tarotové karty na vedlejším stole.
„Ach tak.“ Dorian se napřímil a zadíval se na karty vyvedené jednotlivě spíše jako umělecká díla, než nástroj k pouhé hře. Každá karta měla precisní detaily, pečlivě vybrané barvy a určitého ducha, kterého do ní její stvořitel vnořil. Ležely tam, jakoby obsahovaly moudrost věků minulých i budoucích. Stačilo jen tu knihu otevřít – ale člověk musel vědět jak. „Vlastně nic.“ Odvětil po chvíli. „Skutečnou budoucnost zná jen Paní Rovů. A ta ji stejně nikomu nepoví.“ Zdálo se, že muž posmutněl.
„Řekl jsem něco?“
„Ah, kdepak, drahý příteli. Jen zabolela vzpomínka.“ Ač se snažil tvářit klidně, jeho smutek nevymizel z jeho očí. Očí tak ztrápených, unavených a starých, že snad viděly více utrpení a neštěstí, než Robert ve všech válečných filmech, které tak miloval. „Jen ty karty…nevím jak ti to popsat … prostě jakoby věděly, co chci vidět, co mne zrovna trápí a snažily se mne uklidnit a povzbudit. Objevují se samy od sebe v takovém sledu, až mám pocit, jako by mne konejšila neviditelná ruka osudu a říkal: To bude v pořádku, vše je tak jak má být. Pokračuj.“ Muž v kabátu přešel ke stolu s kartami a vztáhl z nich jednu, jež se jmenovala Universum. V jejím středu zápasila nahá dívka s hnědozlatým hadem a oba byli obklopeni zlatavým plotem tvořícím kruh kolem nich. Na pozadí tohoto zápasu byl namalován vesmír a symbol nekonečna, společně s okem Shivy, které na souboj shlíželo. V rozích karty byly namalovány hlavy orla, býka, berana a člověka. Karta nesla číslo XXII. „Ano…mam z nich dobrý pocit…tedy dobrý pocit z dnešního experimentu. Zvláštní, jak ve vašem světě, kde jsou vaši bohové jen chabou připomínkou dob minulých, jste mohli vytvořit něco tak nenápadného, a přitom tak mocného.“
„Asi…asi úplně nechápu, co tím myslíš, Doriane.“ Freespirit se otočil na židli, aby viděl na svého druha, jenž v něm vyvolával určitou nervozitu. Ano, Robert se jej svým způsobem bál. Byl to přeci on, kdo Robertovi způsobil tu ránu na ruce, která jej občas ještě svrbí – a Robert do teď stále ještě úplně nerozumí tomu, jak se to Dorianovi povedlo.

 

Bylo to tak zvláštní setkání. Před pěti lety v zimě, když se vracel Robert z práce domů, zahlédl v temné ulici New Yorku ležet bezvládné tělo oděné ve zvláštním kostýmu. Vypadal jako nějaký čaroděj, celý v zeleném, a kolem něj se rozprostírala kaluž krve. Nevěděl, co jej to napadlo, ale přiběhl ke zraněnému a snažil se mu pomoci. Byl v bezvědomí, ale pulz měl stabilní. Slabý, ale stabilní. „Halo, pane!“ potřásl s bezvládným tělem. „Proberte se!“. Muž však nereagoval. Robert mu tedy zaklonil hlavu, jak jej učili na první pomoci v každém zaměstnání, ve kterém působil a začal zjišťovat dech. Muž dýchal velmi pomalu a slabě, ale jeho hrudník se přeci jen sem tam zvedl. Kolem dokola nebyl nikdo, kdo by mu pomohl, jen popelnice a staré smetí. Cizinec byl stabilní, tak bylo na čase jej něčím přikrýt a zavolat sanitku. Když klečel nad zraněným a zrovna říkal svou přesnou polohu operátorce do mobilu, muž se náhle probral. Měl vyděšený výraz v očích mísící se s hněvem. Jednal velmi rychle a reflektivně. V mžiku pozvedl ruku a z ní vyšlehl modravý plamen. Robert jen tak tak uhnul, jinak by mu záře ustřelila hlavu. Takhle to schytal pouze do ruky s mobilem. Ruku měl propálenou snad skrz na skrz. Padl tam vedle raněného a svíjel se bolestí. Naštěstí cizinec opět upadl do bezvědomí. Bohužel, Robertův žaludek na takovou bolest prostě neměl a společně s hlavou mu vypověděl službu. Když se probral, leželi oba vedle sebe v nemocnici. Roberta sice pustili, ale cizince si v nemocnici chtěli nechat, jelikož neměl žádné doklady, řidičák, prostě nic. Nakonec musel z nemocnice utéci. Jak Roberta našel, to sám Freespirit netuší. Pár dva dny po incidentu mu prostě stál mezi dveřmi do bytu a prosil o pomoc. Evidentně se někde naučil anglicky. Robert si vyslechl několik omluv, pohádku o přicestování z jiného světa a jako správný programátor prostě považoval Doriana za mimozemšťana…což vlastně i byl. Svým způsobem. Muž své jméno neříkal, jen po pár dnech řekl: „Říkej mi Doriane. Celkem se mi to líbí.“. Robert ani nevěděl, proč si muže v bytě nechal, cítil z něj…no…prostě něco. Ksakru, byl to prostě mimozemšťan! Ti se na ulici nenechávají! Dorian se rychle přizpůsobil místnímu životu. Pořád ovšem hovořil o tom, že se potřebuje vrátit a že na něj jeho lidé čekají.  A Robert se zapřísáhl, že mu pomůže.  A teď tu byli. Po pěti letech, pár kroků od cíle, dva nejlepší přátelé, inženýr a mimozemšťan.

 

 .„Tak jak pravím.“ Odpověděl Dorian hypnotizovaný kartou. „Nechápu, jak ve světě, kde jsou bohové jen ubohá jména na papíře, jen zbytky něčeho velikého...jen jakési epitafy na náhrobcích minulosti. Jak v tomto světě dokáží dva lidé odnikud vyextrahovat moudrost Universa a přenést je do několika málo obrázků.“ Mluvil potichu, skoro až šeptal, ale jeho hlas byl i tak mocný a rozléhal se do všech koutů místnosti.
„Ale náš Bůh není mrtvý, Doriane. Doprovází nás věřící na každém kroku. Je všude, ve všem a neustále nás sleduje.“ Snažil se inženýr bránit něco, v co vlastně tak úplně nevěřil, ale v čem byl vychováván a byl přesvědčen, že stojí za to bránit. „Je tu s námi i teď a skutečný věřící dokáže Jeho přítomnost vycítit.“
„A ty jeho přítomnost cítíš, Roberte?!“ Proklál Dorian svého přítele pohledem. Jeho oči skoro žhnuly zeleným plamen, jak se v něm mísil vztek a pohrdání.
„No…já…“ hledal marně ta správná slova. Začalo mu být velmi úzko, neboť tušil, že jej teď nečeká nic příjemného.
„To víš, že necítíš! Já jej také necítím, a to bych měl, Roberte! Jediné co tu cítím je elektrický ozón! To technologie je vašim novým bohem! Ale s tou se nedá mluvit! Nemůžete se jí optat na názor či s ní diskutovati ve chvílích nouze! Daty už nikdo není! Je tu naprosté prázdno, Roberte! Protože vám chybí úcta, drahý příteli! Klaníte se něčemu, co si ani obdiv nezaslouží, jen to mate mysl a ponižuje ducha! Zatímco se ti, již by si úctu zasluhovali, krčí v tmavých koutech, nepoznáni, nepochopeni a pomalu umírají, neb se na ně zapomíná a nikdo po nich ani nevzdechne!! A..“ Ten, zvaný Dorian, se zarazil, když viděl svého přítele, jak se krčí ve svém křesle, hlavu má v dlaních a na pravé ruce se tkví jizva ve tvaru pavučiny. Robert se nekryl proto, že by snad oplakával mrtvé bohy, ale aby se kryl před létajícími předměty. Papíry, tužky, sešívačka i paklíky s disky vířily kolem Doriana jako zběsilé a narážely do všeho, co jim stálo v cestě, včetně hlavy pana Freespirita. Jediné, na co se inženýr zmohl, bylo slabé sténání: „Dost! Dost!“, neboť silný poryv vzduchu, který všude kolem vířil, mu téměř bral dech. Když si Dorian uvědomil, co činí, rázem veškeré věci popadaly na zem a hučení ustalo.
„Já…já se velice omlouvám.“ Svěsil muž v zeleném své ruce a hlavu. Na jeho tváři se zaleskly dvě malé slzy.
Robert již chtěl na toho muže vystartovat s něčím jako: Co si to dovoluješ?! Zbláznil ses?! To si nevážíš ničeho, co jsem pro tebe udělal? Ale když viděl toho, jenž jej zval přítelem, tak zoufalého a nešťastné, vše spolkl, zvedl se ze svého křesla a konejšivě mu položil ruku na rameno. „To…je v pořádku. Jen ti povolily nervy.“
„Mě to opravdu mrzí….neovládl jsem se. Já… já mám strach, Roberte. Nechci tak skončit…zapomenutý.“
„Neboj se. Neskončíš. Až tu skončíme, tak se vrátíš domů, ať je to k čertu kdekoli, a zase si dobudeš své místo. Vždyť už sme tak blízko!“ Freespirit sevřel svého přítele za ramena a mírně s ním zatřásl, aby jej povzbudil. Dorian pozvedl svěšenou hlavu a do jeho tváře se pomalu navrátila naděje. „Máš pravdu. A za tohle se také ještě jednou omlouvám.“ Poukázal na Robertovu pravou ruku. „Jo tohle… No, aspoň na tebe budu mít opravdu vzpomínku až do konce života.“ Usmál se inženýr nuceně. 

Na monitoru se rozzářila červená kontrolka. Robert se vrátil ke svému počítači.
„Copak se děje?“ Otázal se Dorian.
„Máme tu další odpadlíky. Čtyři nepřešli přes katakomby a dva zabili goblini. Stav je tři, čtyři, dva a dva.“
„A náš vyvolený?“
„Drží se, zrovna jsem jej nechal nalézt amulet lehkého pádu. U tý propasti se mu to bude hodit.“
„Skvěle.“
„Ah, tak tohle je zajímavé!“ Freespirit nechal zobrazit skupinu číslo jedna. „Tady ten mladík vypadá slušně. Zrovna padal z útesu, ale podařilo se mu vyvolat si umělá křídla těsně před dopadem!“ Z reproduktoru počítače se ozvalo radostné „Íiiiiiiiihááááá!!!“, když v poslední chvíli hráč vybral střemhlavý pád křídly, která mu vyrostla na zádech a v letu mířil dál ke svému cíli. Na spodu obrazovky mu jen ubíhala lišta trvání seslaných křídel. „Zdá se, že tu máme dalšího nadanějšího.“ Konstatoval inženýr nad zvýšenými křivkami u chlapcova monitoringu.
„To mě těší. Tak jej prosím také hlídej.“
„Provedu.“ Robert naklikal několik příkazů a nechal hru opět volně plynout. Sledoval dění na obrazovkách a předem si vytipoval další 3 subjekty, kteří vypadají velmi slibně. Chvíli ještě sledoval tabulky, ale pak se stejně zaptal. „Ehm…Doriane. Můžu se na něco zeptat?“
„Ptej se.“ Vyzval vlídně dotázaný.
„Víš…jak…jak to vlastně děláš? Myslím to s těmi létajícími věcmi, to že umím mluvit a rozumim jinejm jazykům, a tak? Myslel sem že je to nějaká technologie, ale prostě jak tě tak sleduju…jak to děláš?“
„Hmm…dobrá otázka.“ Zamyslel se Dorian a usadil se do svého křesla. „Víš, mé schopnosti pocházejí z dlouholetého studia zákonitostí Univerza, ale evidentně ještě nevím vše. Za ta léta mi to již přijde velmi přirozené. Prostě vím, co chci a svou vůlí si to vytvořím. Bohužel jsem v tomto světě velice, velice omezen. I když je váš Astrál nabitý určitou mocí, není tak používán a dopován, abych zde mohl využít svou moc úplně. Popravdě se tu cítím stále jak svázaný. Zřejmě tu skutečně nějaké mágy máte, ale nejspíše to nebude úplně ono.“
„Takže jsi něco jako čaroděj?“
„Ne něco jako…já jsem mágem.“
„Vau…no…tušil sem to.“ podrbal se Freespirit na hlavě. „Takže veškeré peníze co máš, sis vykouzlil.“
Dorian se rozesmál „Ale kdepak. Takhle to nefunguje. Ačkoli v mém světě byli ti, jež uměli měnit věci ve zlato. Bohužel, jak jsem říkal, zde je Astrál nepříznivý. Já jsem prakticky prodal svůj příběh.“
„Jako Hollywoodu?“
„Ne. Čarodějům z pobřeží.“
„Eh…prosím?“
„Je to vtipné, že? Vlastním práva na herní literaturu, na jejímž vzniku jsem se podílel. Vyplácí mi pravidelně podíl z toho, co se prodá jako literatura, doprovodné předměty, a podobně.“
„To jako…něco jako DnD?“
„Lepší…ale ano.“
„Aha…no…já…popravdě jsem čekal něco…já nevim…jinýho.“
„To já zprvu též, ale váš zábavní průmysl je doslova zlatý důl. Ale samozřejmě bez tvé finanční podpory a intelektu bych se neobešel. O tom nemůže býti řeč.“

Počítač opět ohlašoval vypadávající hráče. Další čtyři ztroskotali u vyvolaného draka, kterého bylo třeba zlikvidovat v jeho doupěti plném kostlivců. Drak, zvaný Černozub, sežehl snad každého. Jen ti nejsilnější byli schopni improvizovat. Tu se kryli magickým štítem, tu vytvořili vodní bariéru. Bohužel, oněch pět bylo bez nápadu a pohotové reakce.
„Stav?“
„Dva, čtyři jedna, nula. Už se blíží k portálu.“
Z reproduktoru se rozezněl hlas pana Kučeříka. „Je to poprvé, co proti sobě stojíte tváří v tvář. Na tomto závěrečném vrchu je váš cíl. Onen portál, který musíte otevřít zpět ke svým kapitánům a kterým musíte projít, byste dokázali svoji hodnotu. Jak se však zachováte? Přemůžete ty, kteří vám konkurují a poté si vychutnáte svůj triumf a zaslouženou odměnu? Nebo vezmete ty slabé pod svá křídla a pomůžete jim s návratem? Je to na vás. Ovšem pamatujte, že každé rozhodnutí má své následky.“
Komunikátory na helmách se propojili, takže všichni hráči se navzájem slyšeli. Stáli tam na vrcholu kopce před kamenným portálem. Jejich síly byly nerovnoměrné a cíl jasný. Nějak jej otevřít a dostat zpátky. Stáli tam a chvíli na sebe hleděli
„No. Tak ste slyšeli.“ Prolomil ticho Petrovský „Heleďte se. Myslim si, že ty co seš sám stejně nemáš na vybranou, páč to sám neotevřeš a tak nějak mam tušení, že se po nás chce, abychom se spojili a ten portál otevřeli hromadně. Co říkáte?“ Ostatní hráči chvíli váhali, ale poté pokrčili rameny a dali se společně do díla.
 

„Už to začíná, Roberte. Sleduj prosím monitory, já zkontroluju portál.“ Dorian se postavil před kovovou konstrukci a pozoroval postupně rozzařující se krystaly. To do nich přecházela energie, kterou produkovali hráči, aby otevřeli svůj virtuální portál, netušíce, že v realitě zatím probíhá něco podobného. Krystaly sílili ve své záři a začali vysílat paprsky do čoček a zrcadel, které namodralou záři rozvětvily po celém oválu, tvoříce tak jakýsi náznak magického vchodu.
„Výborně! Výborně!“ Radoval se Dorian. „Máme to, Roberte! Tohle naprosto stačí! Všechny je pozvi do poslední fáze!“ Jeho radost byla nezměrná. Málem utrhl Robertovi ruku, jak nadšeně s ní třásl. „Ano …ano…jen toho… jednoho… jak zůstal sám…ve… skupině….nepozvem… Nemá…žádný…přínos.“ Drkotal Robert zuby, jak s ním Dorian třásl.

Hráči společně prošli portálem a zjevili se před svými kapitány. Hra pro ně skončila. Pět přeživších hráčů dostalo svou odměnu za tři hodiny výzkumu a čtyři z nich byli pozváni na finální test. Odměnou jim budiž pět set dolarů, jen za pouhou účast.

Přípravy trvaly dva měsíce, ale nakonec se podařilo zamluvit sál v Praze, kam se všech padesát pozvaných subjektů shromáždilo, aby si zahráli na nejmodernější konzoli závěrečnou verzi hry s názvem Společenství Hledačů Cest. Toto MMORPG mělo získat jedno z nejlepších hodnocení v kategorii online her a tito lidé měli vytvořit základnu pro celkovou reklamu. Pan Freespirit všechny uvítal společně s psychologem Kučaříkem a hra mohla začít. Ovšem to, jestli bude mít hra úspěch či ne, Doriana nezajímalo. Čekal ve sklepení se svým jediným přítelem, na své poslední chvíle na tomto světě. Po dvou hodinách začal umělý portál modře zářit a v jeho středu se formovala jasně modrá barierá. Dorian k ní přistoupil, vzepjal své ruce a začal zaříkávat. Zaříkával v tom jazyce, v jakém poprvé na Roberta promluvil na nemocničním lůžku. Jazykem prastarým a cizím, ale zároveň tak mocným. Z jeho rukou se pomalu uvolňovala stejná síla, která napájela portál, a přecházela do železné konstrukce, jež ji pohlcovala, jako nějaká houba nasávající vodu. Energie portálu se rozvlnila jako vodní hladina a získala podobnou vodní konsistenci. Jako hvězdná brána, pomyslel si Robert.
 

„Myslím, že je čas se rozloučit.“ Pravil Dorian svému příteli. Jeho tvář nesla stopy po radosti i zármutku. Po nadšení i bolesti.
„Ano. Asi máš pravdu.“ Sklopil inženýr svůj zrak a snažil se zahnat slzy. „Nemůžeš mě vzít s sebou?“ snažil se chytit aspoň malé naděje, ačkoli tušil odpověď.
„Víš, že nemohu, když bych chtěl. Sám netuším, kam mne to zavede, a nechci tě vystavit takovému nebezpečí.“
„Chápu.“ Předstíral Robert.
„Až tu skončíte, kontaktuj mého právníka. Veškerý majetek sem přepsal na tvé jméno.“
„Jaký majetek?“ Podivil se Freespirit „Vždyť spíš u mě na gauči!“
„Mou rentu a autorská práva, přeci. Jsou teď tvé. Nerad bych, aby tenhle projekt skončil, jen co odejdu. Dal jsi do něj tolik práce a úsilí. Zasloužíš si, aby byl úspěšný.“
Robert ustrnul, jak mu do očí vstupovaly slzy a nervozitou si zas mnul svou raněnou ruku.
„Ach, málem bych zapomněl.“ Sevřel Dorian Robertovu pravou ruku a držel v ní jakýsi předmět. „Tady máš něco na památku, ať tvé vzpomínky nepocházejí jen z bolesti.“
„Co to je?“
„To je můj osobní symbol. U nás jsem něco jako bůh.“
„Děkuji. Budu na tebe vzpomínat, jako na skutečného a laskavého boha.“ Křečovitě se snažil pan inženýr usmát.
„Kdepak, Roberte. Ty na mne vzpomínej, jako na laskavého přítele. Stejně jako budu já vzpomínat na tebe.“ Pustil Dorian Robertovu ruku. Naposledy se ohlédl, urovnal si své dlouhé zelené roucho se zlatými lemy a vstoupil do portálu.
Na Robertovu dlaň dopadaly slzy, jak hleděl na to jediné, co mu zbylo po jeho mimozemském příteli. Na velké zlaté minci bylo uprostřed velké stříbrné okřídlené oko s měsícem a hvězdami nad sebou a velkou zlatou září vyzařující ke spodnímu okraji, kde bylo vyryto jedno jediné jméno. Aroden.